Všemocný: Úvod (ukázka první)

V komnatě elementů, kde čtyři chodby se sbíhají a magie v nich proplétá se jako šepot bezových hájů, spí prastaré umění známé jen nejzkušenějším kouzlotepcům. Skryty odleskům Slunce, Měsíce a hvězd, se v jedinou esenci slévají živly, z nichž každý je symfonií síly přírody. Splétána vlákny času v jedinou sféru rodí se síla nad všechny mocnější z pevného sevření země, mlčenlivých hlubin vody, vášnivého zápalu ohně a šeptaných tajemství vzduchu.

Pod článkem najdete zvukovou podobu první ukázky.

Úvod

Thietmar, jemuž dějiny budou říkat Dětmar z Merseburku, ještě jednou zkontroloval zápis na pergamenu a odložil brk. Zamyslel se. Ukazováček pravé ruky si mimoděk přitiskl na rty a oči se mu zúžily do tenkých čárek v sotva rozeznatelných rysech obličeje. Kromě několika svící a ohně v krbu místnost nic neosvětlovalo, na psaní mu to ale stačilo. Přestože jako kanovník metropolitní kapituly a oblíbenec královského dvora měl možnost obývat příjemně upravené a vybavené prostory, nejlépe se cítil v kuchyňské přístavbě s okny do dvora, kde stěny pokrývaly saze a mastnota. Právě nyní zpoza oken jako by prosakovala tma pozdního večera, nebýt srpku Měsíce, ani protější střechy kláštera ve Walbecku by nebyly vidět. Thietmar položil pergamen na hromádku podobných, také plných poznámek pro budoucí kroniku, jíž plánoval jednoho dne, snad už brzy, sepsat. Už opravdu brzy, sliboval si. Udělal možná dva tři kroky od stolu ke dveřím, když se zastavil a s hlubokým povzdechem otočil zpět. Jsou věci, které nemají být říkány nahlas a davu, napadlo ho. Nakonec se tak pro vrchní list z hromádky natáhl. Řádky naposledy přelétl očima. Bude to lepší, řekl si. Položil stránku do středu plamenů v krbu a sledoval, jak ovíjí oranžovými šlahouny okraje, než se do pergamenu naplno zakousnou. Zůstal, dokud stránka zcela neshořela, aby ji slabší třískou rozmělnil na prach. Chtěl mít jistotu. A doufal, že ten, kdo mu věty svěřil, bude svou důvěrou a chutí vyprávět šetřit. Teprve teď se mohl klidně jít vyspat. V lůžku pak klidně oddechoval, zatímco noc se pomalu sunula ke středečnímu ránu 24. března 1003 juliánského kalendáře.

Praha, 1200

Co mu dech stačil, běžel muž přes Juditin most směrem z podhradí. Pod nohama cítil každý kámen, místy sotva zabránil uklouznutí v zabahněné louži, a lezavý chlad ho co chvíli roztřásl. Vinog Ganael se sice snažil alespoň hábit přidržet v dostatečné výšce, aby jej neměl ještě více špinavý od rozstřikující se vody z cesty, ale punčochy měl zablácené až nad kolena. A hlavně mokré, což v pozdně listopadovém období nebylo zrovna příjemné. Dlouhé šedobílé vlasy mu vzduch lepil do chuchvalců, ani hustý vous nestačil na to, aby aspoň tváře měl chráněné před studeným vzduchem. Konečně byl na druhé straně teď špinavé a divočejší řeky, kolem kostela svatého Klimenta pokračoval spěšně dál k tržišti a Týnu. Už skoro svítalo, nad Vltavou se válely chuchvalce mlhy a nebe se chystalo spustit nový příval deště. Vinogův dusot se odrážel od fasád, ze stínů kostela se vylouplo několik osamělých postav v otrhaných hadrech, ale když viděly, kdo hluk způsobil, otráveně se vrátily do svých koutů.

"Sper tě ďas, druide zatracená!" neodpustil si jeden z žebráků. Věděl, že tenhle člověk nedá ani děravý groš. Nedá, protože nemá. Všichni je znali, muže jen o něco méně umolousané, než byli sami. I když jim většinou přes rameno visel vak, býval plný pro ně neužitečných věcí. I ten Vinogův, teď celý zvlhlý a posetý letitými skvrnami, s uchem, které se třepilo a jen zázrakem ještě tašku udrželo. Dýku z kvalitní oceli měl druid za pasem. Nebylo radno mít ji z dosahu. Každý, koho potkal, mohl stejně tak nabídnout sousto jako mu jít po krku.

Konečně dosáhl cíle. Opřel se o rám dveří a nabíral pár okamžiků dech, pak druid bez klepání dveře otevřel a vstoupil do místnosti za nimi.

"Jste tu. Myslím, že jste to stihl jen tak tak," řekla se znatelnou úlevou buclatá žena sedící na pelesti chatrného lůžka, v jehož peřinách se takřka ztrácela drobná postava. "Mě už asi nebude třeba," dodala, odložila mokrý kousek hadříku, jímž vlhčila rty očividně choré další ženě s propadlými tvářemi a tmavými kruhy pod sotva pomrkávajícíma očima. Vstala, ještě předtím však nemocnou jemně pohladila po tváři. Všechno už si měly čas říct předtím. Když Vinoga míjela, stiskla mu oběma dlaněmi podanou ruku. Jen kývla a pak už za sebou zavřela vchodové dveře, místnost na okamžik ztichla. Jen v jednom z rohů se ozývalo něco jako tiché vrnění.

"Je mi to tak líto, ale víc už udělat nedokážu," sotva slyšitelně hlesla žena s prosebně upřeným pohledem na Vinoga. Stěží jej viděla, zrak jí halil mléčný opar postupující nemoci. Vlastně ne postupující. Nemoc jí už držela ve svých drápech pevně, nebylo úniku. Vinog to poznal už před týdny. Černou nemoc viděl tolikrát, stejně jako to, jak bezostyšně bere vše. Mladé, staré, silné i slabé, bohaté i chudé.

"Udělala jsi víc, než by kdo mohl žádat," řekl chlácholivě s největší vřelostí, jaké byl schopen, a teď sám ležící otíral čelo. "Není moc věcí, kterými bych tvoji snahu mohl vyvážit, a které bych pro tebe ještě mohl udělat."

"Víš, že jedna tu je. Navždy je sváže…"

"Ano, to vím. A jsem připraven to udělat, pokud myslíš, že to chceš."

"Je to mé poslední přání na tomto světě. Zůstanu tak s nimi, i když jejich osud bude plný významnějších věcí a na mě nevzpomenou." Vinog jen kývl, sevřel jí dlaň. Slyšel, jak se ženin hrudník jen sípavě plní vzduchem pro poslední nádechy. Viděl, kolik námahy jí to působí.

"A ty sama, co chceš ty sama pro sebe?" zeptal se.

"Svůj tanec zde jsem dotančila. Snad jen ta bolest, kdyby ustala…"

Vinog vstal. Levou rukou a prsty ve zvláštních gestech opsal pár složitých linek, načež sepjal obě ruce tak, že se dotýkaly jen špičkami prstů.

"Qharari, Šedá, je tě třeba," pronesl pevným hlasem. Zpoza něj, odkudsi ze stínu, naprosto nehlučně, vyšla mladá žena. Její dlouhé černé vlasy jí vlály, stejně jako šat z pruhů látky, který víc, než cokoli pozemského vypadal jako utkaný z pavučin a brzkých ranních mlh, zdobený peřím bílých pávů. Pleť dívky byla čistě bílá, bez jediné chyby, a vznešený výraz se mísil s plachostí. Aniž by v místnosti byl sebemenší průvan, vrstvy šatu se kolem ní tiše vznášely. Nemocná ji, co jí zrak dovolil, fascinovaně sledovala.

"Ty jsi drømonian?! Snová víla! Tolik jsem tě vždycky chtěla spatřit!" Dívka na ta slova nijak nereagovala, otočila se k druidovi.

"Povolal jsi mě, proč?" pronesla, aniž by pohnula ústy. Hlasem, který spíše působil jako myšlenka.

"Odeber jí bolest, Šedá. Dej jí klid," odpověděl Vinog. Dívka se přiblížila k ženě a beze slova jí přiložila dlaně na spánky, zdálo se, že sama je průsvitná jako dým ze sfouknuté svíce. Žena na lůžku začala oddechovat pravidelněji, volněji. I tvář jí povolila a vrásky způsobené křečovitým přemáháním se takřka zmizely. Tvář choré našla kdysi krásné rysy plné laskavosti.

"Děkuji," vydechla s úlevou a zavřela oči. Během několika okamžiků se její hruď přestala zvedat.

"Jen k bráně smrti, dál už nemohu," pronesla Qharari a ruce složila do klína.

"Dál ani není třeba," kývl Vinog. Kývnutí mu oplatila a náhle v místnosti nebyla, jen tikot hodin rušil tiché loučení. Ještě měl ale úkol.

Vinog z mrtvé stáhl peřinu a rozvázal jí košilku, do níž byla oděná. Rozhrnul ji a spočinul zrakem na ženině vyzáblé hrudi s našedlou kůží, pod níž teď už nepulsovala krev. Zpoza opasku vytáhl dýku a jedním pevně mířeným zásahem ji zarazil až po čepel do hrudi, zapraskalo pár žeber. Několika promyšlenými tahy hrudník otevřel, aby vyjmul již mrtvé srdce a zabalil jej do kusu plátna, balíček uschoval. Z vaku pak vyndal malý oblázek, pokrytý vyrytými značkami a hieroglyfy. Vložil jej na místo srdce a hruď opatrně zašil, tělo zcela vysvlékl, omyl a znovu oblékl do čistých šatů, které našel. Byl hotový, když se z kouta místnosti opět ozval ten nejasný zvuk a po chvíli se změnil v dětský pláč. Záhy dvojitý.

Došel k místu, odkud vycházel, k postýlce, v níž neleželo jedno dítě, ale hned dvě. Jakmile ale děvčátka vyjmul a neohrabaně je pochoval v náruči, ztichla. Vinog je přikryl svým pláštěm a doufal, že než se dostanou z města, nikdo o nich nebude vědět.

Vyšel zpět na ulici, kde přibylo světla i lidí. Trhovci sváželi zboží na náměstí, babky na rozích plkaly a vzájemně si chválily tu prádlo, tu čerstvou zeleninu v koších, vozkové pobízeli koně táhnoucí dřevo. V podloubí protějšího domu si promnula prochladlé ruce ona buclatá žena, která předtím Vinoga u nemocné vítala. Měla jasné instrukce – jakmile druid odejde, teprve povolá faráře a funebráky. Už se dočkala. Vinog odcházel obezřetně jinou cestou, jakou přišel. Jen ještě pozornější k okolí, ale navenek klidnější a co možná nejobyčejnější. Nevěřil v jediného Boha, ale v ty staré. Netušil však, ke kterému z nich by se měl modlit, aby děti pod pláštěm ani nehlesly, než dojdou za hradby, do zelené říše lesa.

Ať už nad ním držel ochrannou ruku kdokoli, tentokrát ji měl neochvějnou. Ani jeden jediný chodec, trhovec, vozka, žebrák… Ani jediná dvounohá bytost jim nevěnovala za mák pozornosti. A napůl vypelichaný pes, vyzáblý, že měl žebra jako xylofony, ten měl sotva tolik síly, aby ho unesly nohy blíž k městu. Rozhodně neměl, jak cokoli prozradit, i když děti cítil zdálky a dlouho poté, co s nimi Vinog zmizel ve stínu prvních stromů a keřů.

Ilustrace: Vinog Ganael u dubu patřícího dryádě • Qharari, tedy drømonian čili snová víla, známá též jako Šedá • Eórann, stromová víla / dryáda pocházející z hlubin kaledonského lesa Glen Loyne • děvčátka spící mezi kořeny Eórannina dubu. (Vytvořeno v Midjourney AI)

Mohutný a svou korunou zakrývající slunce. To dub křemelák byl cílem Vinogových kroků. Strom přesahující dvacet metrů na výšku pamatoval více než tři sta let zpátky. Neochvějný, mlčenlivý. Vinog položil spící děvčátka mezi jeho spletité kořeny tak, aby se jim, pokud možno, leželo pohodlně. Nad všemi občas proletěl osamělý lesní pták, zapípal a zase zmizel. Jinak bylo ticho, obklopené stromy a stromky různého věku, barvy kůry a tvarů listů. Dotýkaly se větvemi jako letmí známí. Ale to všechno potemnělé království druid teď nevnímal. Sám v podřepu širokým koncem nalezené větve, zčásti dýkou, hloubil mělkou jamku co nejblíže kmenu dubu a jeho hlavním kořenům. Z vaku pak vyndal onen zakrvácený balíček. Zatímco odříkával tichá slova, dlaně vzdálil od uzlíčku jen pár centimetrů, jako by se jej snažil na dálku zahřát. Zda se mu to povedlo, těžko říct. V jeden okamžik ale srdce uvnitř začalo znovu bít, jakkoli se to zdálo nemožné, tep prozradil záchvěv plátna. Druid spokojeně zahrnul balíček hlínou a listy, aby ztěžka mohl vstát a otřít si zašpiněné ruce do roucha.

"Takový byl tvůj plán celou dobu, starče?" ozvalo se za ním. Přímo z kmenu, jako by její tělo snad ani nebylo hmotné, vystoupila žena neurčitého věku, mohlo jí být dvacet, ale klidně dvakrát tolik. Tělo jí obepínal korzet z vyřezávané zdobené kůry, po ramenou a zádech splýval zelený plášť, zřejmě utkaný z tenkých provazců lýkové části stromových listů. Vlnité rudohnědé vlasy jí v prstýncích a vlnkách rámovaly tvář, na hlavě měla posazenou tiáru z mechu a lesních květů. "Chtěl jsi mě obelstít, když jsem říkala, že je chci poznat?" pokračovala. Pak stromová víla, dryáda, přiklekla k děvčátkům. "Jsou ale opravdu půvabné, tak křehké," řekla.

"Eórann, neměl jsem v úmyslu tě podvést. Ale nemohl jsem dopustit abys třeba… Odmítla," hlesl druid a ruce zvedl ve smířlivém gestu.

"Navždy jsi je spojil s mým stromem i se mnou. Stejně, jako jsem tvou průvodkyní a ochránkyní tvého života, tak jsem nyní spoutána i s nimi. Do mých kořenů se vlévá život té, kdo je miloval. Té, která jim z vlastního prsu dávala pít. Víš, co to znamená?"

"Ano, že se o ně mohu méně bát," kývl Vinog. "Přece víš, kdo jsou…"

Eórann se obrátila zpět k dívenkám, usadila se vedle nich a zlehka je hebkými dlaněmi hladila po tvářích.

"Každý strom na celém světě, po kterém budou kráčet velice dlouho, bude jejich útočištěm. Před vším, co je čeká. Jediný živý tvor nepronikne tak blízko, aby jim ublížil." Zvedla oči k Vinogovi. "A nás čeká obtížný úkol. Naučit je vše i víc, než sami známe, aby mohly naplnit svůj osud. Už téměř čtyři století vás lidi sleduji a pořád vám nerozumím. Jsi si jistý, že ty chápeš vše, co je třeba vykonat?"

"Ano. Jsem. Protože celé lidské pokolení, celé národy a celý svět jednou bude potřebovat, aby byly připravené."

"Teď by ale měly jíst, rychle zesílit," poznamenala Eórann, když děvčátka otevřela téměř v jeden moment oči a začínala neklidně pofňukávat. Dryáda vstala, přivřela své oči, dlaň si položila na prsa a z hrudi se jí ozval tón, zpočátku hluboký a takřka neslyšný. Postupně nabíral na síle a nesl se po větru v komplikované melodii, jako by z těla Eórann zněly harfy. Z lesního porostu za pár chvil vystoupila bílá laň, čistá, jako královský hermelín. Bez jediné známky plachosti došla až k Eórann, ta ji pohladila po krku a zašeptala jí cosi do ucha. Laň se opatrně rozkročila nad holčičkami tak, aby dobře dosáhly. Snadno našly struky laně a začaly sát.

"Možná si můžeš odpočinout, já na ně… na vás všechny dohlédnu," řekla Eórann. Vinog se nebránil, byť den vlastně ještě pořád začínal. Vysvlékl si hábit a rozložil jej na mech, vakem si podložil hlavu a během okamžiku usnul. Eórann začala zpívat cosi připomínající ukolébavku v harmonii protkanou šumem stromů a zurčením nedalekého potoka, nápěv působil  jako prchavé odlesky slunce pronikající mezi listy. Dryáda se opřela o svůj strom a pokračovala, až se celý malý svět kolem ní pohroužil do klidu.

•••

Poznámka: Text ještě nemá finální podobu. Do revize, korektury a dokončení celého příběhu je stále v pracovní verzi,  která může být (a pravděpodobně bude) doplňována a pozměňována. Přesto se na něj vztahují veškerá autorská práva dle platné legislativy a zákona č. 121/2000 Sb.. Autorské právo k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně smysly vnímatelné podobě. Zejména nepovoluje (bez souhlasu autora) rozmnožování, rozšiřování, pronájem, půjčování, vystavování díla či jeho rozmnoženiny, sdělování díla veřejnosti (mimo kontext konkrétního projektu).