Všemocný, Kronika 2.: Ohnivá tajemství draků

V mýtech a legendách je o nich psáno co svět je světem. Mnozí říkají, že je viděli. Jiní, že by rádi. Další se jich k smrti obávají. Když jejich silueta zakryje slunce, může se stát cokoliv. Draci. Jedna z nejmocnějších stvoření, jaká kdy minulost odhalila. Mohou mít desítky podob a povah. Vždy ale stojí na straně dobra nebo zla. Nikdy uprostřed. Po světě kráčejí, nebo vysoko nad oblaky neviděni létají stále. Už se nebojí prozrazení svého rodu. Snadno se ztratí v davu od chvíle, kdy si osvojili přeměnu do lidské podoby. Pořád tu ale jsou. Jako naši přátelé i zapřisáhlí odpůrci lidí.

Jak uvádějí prastaré severské ságové záznamy, vše začalo a dál pokračuje ze dvou míst. Prvním z nich je Niflheim – říše věčného chladu, zimy, mlhy a temnoty. Prapůvodní země, která existovala ještě před stvořením světa, v jejímž srdci leží studna Hvergelmir, odkud vyvěrá dvanáct ledových řek. Kde ohromný drak Níðhöggr, navždy spojený s podsvětím, požírá kořeny stromu světa Yggdrasilu. Na opačné straně se pak rozléhá Múspellheim, planoucí říše ohně a žáru, domov mohutných ohnivých obrů. V mlze dnů tak minulých, že dnes k nim oko lidské nepronikne ani letmým pohledem, se žár a jiskry Múspellheimu spojily s ledem Niflheimu. Začal tát, jiskry pak stvořily Slunce, Měsíc a hvězdy. Z drobných i větších krůpějí roztaveného ledu vzešla prabytost Ymira: "Mocí toho, kdo vyslal žár, se kapky oživily a vzaly na sebe podobu člověka, který dostal jméno Ymir. Mraziví obři mu však říkají Aurgelmir." A právě tento okamžik, tato jedinečná chvíle otevřela bránu vzniku dalších světů. Lidských i těch dračích.

Drakům zůstaly zasvěceny ony dvě říše. Staly se hnízdy jejich mláďat, zdrojem síly chladu i žáru. Mnoho tisíc let nebylo nad draky – nenašli sobě rovné a ostatní tvorové se jich báli, respektovali je bez výhrad. Pak ale… Lidé se zapomněli bát. Stali se příliš otrlými, příliš zaměstnanými, už nezvedali oči k obloze, necítili oheň z dračí hrudi. Ani nekráčeli pro pomoc k drakům s pokorou. Stali se sami lovci ve světě, který zapomínal na magii. Draci se však nevzdali, vždy chtěli zůstat ve hře. A tak našli řešení, byť jejich přeměna a schopnost adaptovat se i v novém cizím světě trvala nekonečné dekády. Z vajec se začali líhnout jako lidské děti – s tvářemi sice bez šupin, ale s dušemi prastarými a vědoucími. Ve třetím roce těchto tvorů se v nich naplno zjevil dar magie a síly, a do jejich očí vstoupilo zářivé, ale matné stříbro nebo hřejivé ohnivé zlato. Tehdy mladí draci začali ovládat umění přeměny, střídání lidské podoby a nadpozemského plaza. Přeměny, během níž jsou nejzranitelnější, kdy čepel nepřítele, meč či šíp, může proniknout až k jejich srdci. To jinak zůstává ukryté v těle pod silnými šupinami – nedostupné pro lidské zbraně. A dávno po prvních plamenorozených obojživelných právě tak přišli na svět i naši dva draci.

Z dávných kronik plyne, že z dračích vajec v říších Niflheimu a Múspellheimu se vylíhli dračí synové v tělech lidských dětí. Dva bratři: Vithmiris "Vito" Saerrios a Rechiar "Zane" Zainnirth. Jako mláďata učili se bojovým uměním, tajům magie, okultním vědám i o historii světa a svého druhu. V tichých koutech skal studovali runové inkantace, mluvili s prastarými duchy a plnili zkoušky, jež z nich měly učinit strážce starobylé moudrosti a průvodce čarodějek. Po mnoho lidských generací stáli Vito a Zane bok po boku, společně živeni vědomím osudu, který je spojuje, a přesto mezi nimi začalo kvést první semínko pochybností. Až přišel čas, kdy se rozešly jejich duchovní cesty. Zatímco Zane, zlatý drak z Múspellheimu, nacházel v lidech dobrotu, odvahu a cítil k nim podivnou sounáležitost a něhu, Vito, stříbrný drak z Niflheimu, vnímal lidskou mysl jen jako slabost. Jako cosi podřadného se sklony k proradnostem. Rechiar viděl v lidech vzpomínky na oheň, jímž byli sami stvořeni. Viděl kouzla jejich obyčejnosti, radosti i slz, kterých byli schopni jako nikdo jiný. Vithmiris naproti tomu vnímal lidské plémě jako zbytečné, nabubřelé, nehodné respektu a náklonnosti. Jejich nesoulad houstl jako bouře: přátelství mezi bratry se začalo tříštit v jiskřivý vír konfliktu.

Napětí dospělo do bodu, kdy čas jejich svárů přelil se do času boje. Ve skalním amfiteátru stanuli k sobě poprvé tváří v tvář už ne jako druzi. Jako nepřátelé, jejichž křídla vrhala stíny a zvedala prach, když se jejich šupiny blýskaly v měsíčním světle. A zněla varování pronášená prastarým jazykem draků: "Korénu sahlar, feni'vahr dezha!" šeptal chladný odlesk stříbra. "Ohr vaelthar, shiné al kando!" hřměla na oplátku ozvěna zlatého ohně. Staré pouto bratrství bylo navždy přetrženo; Vithmiris propadl černé mlze stínů, zatímco Rechiar se vydal dál hledat odpovědi ve světle.

Nyní, tisíce let od onoho rozkolu, kráčí Vithmiris "Vito" Saerrios, stříbrný drak z Niflheimu, neznámými uličkami mlžného Londýna. V klecích pro pobavení lidí (ale nejvíc své) rány rozdává, kde při boji pulzuje rytmus dunivé taneční hudby nahlas i tajně v jeho žilách. Ve volných chvílích bloudí temnými zákoutími nočních podniků, kde hledá zapomnění v náručí ochotných společnic, chladnou dračí duši nechává doutnat a… čekat. Rechiar "Zane" Zainnirth zatím kdesi v Bruggách se rád oddává kouzlu starých černobílých filmů – v obrazech Jihu proti Severu vidí válku a smutek, v Casablance rozpolcenou lásku a v posledních scénách Sunset Boulevardu ztracené sny. Tato i lidská plátna všude kolem něj nabízejí mu příběhy plné odvahy i touhy; jejich melodie zahřívají jeho staré dračí srdce a vpravují mu do žil nový příslib s vůní nadějí. A legendy se vyprávějí dál: o dracích z mlhy a ohně, o jejich možných spojenectvích i svárech. Přes temné bouře i zlaté plameny zůstávají jména těch dvou zapsána v řádcích proroctví. Pouť jejich osudů se sice rozešla do dvou neslučitelných cest, ani samotný čas ale nemůže umlčet dračí hlasy. Dávná slova poprvé vyslovená samotnými prameny Niflheimu a Múspellheimu.

Další cestu příběhu můžete sledovat na: