Všemocný, Kronika 1.: Čas stromových víl
Ještě dříve, než lidé dali lesům jména, dříve, než vznikly stezky a kameny byly svědky prvních ohňů, zrodily se dryády. Jako vědomí zakořeněné v hlíně, v míze a paměti stromů. Svět tehdy neměl dějiny – a právě dryády se staly jejich prvními nositelkami. Poznejte jejich historii v prvním doplňkovém příběhu fantasy Všemocný...
Každý strom starší patnácti let se mohl stát branou. Ne každému se to však stalo. Dryáda se rodí jen tam, kde se čas zastaví – kde se vítr dotkne koruny jinak než jinde, kde blesk minul kmen o šíři listu, kde lidská ruka kdysi spočinula v tichu a odešla beze slov. Z takových míst se rodí bytosti, jež nejsou ani duchem, ani tělem, ale pamětí, která se naučila chodit. Dryády ani neumírají jako lidé. Nehasnou náhle. Jejich konec je pomalý, rozložený do letokruhů stromu, s nímž sdílejí život. Když strom padne, dryáda se nejprve stane tichem. Teprve poté se rozplyne. Proto chrání lesy s urputností, kterou člověk často považuje za krutost – ve skutečnosti je to prostý strach ze zapomnění. Za nocí můžeš i ty z korun i kořenů stromů slyšet jejich šeptanou píseň:
Poutníče, nezastavuj krok,
les tě zří dřív, než ty vidíš jej.
Paměť stromů hlubší nežli rov
a kořeny znají stovky jmen,
i skrývané beze slov.
Eól naereth, silvae-thûn,
kael morrûn, vae-lóryn.
Thar'eth, thar'eth…
Zůstaň, ale pamatuj.
Jejich svět je jiný než lidský. Dryády vidí les nikoli jako soubor stromů, ale jako jednu bytost rozprostřenou v prostoru. Kořeny jsou její nervy, míza krev, listí dech. Stromy mezi sebou hovoří hluboko pod povrchem země a dryády naslouchají. Přenášejí vědomí kořenovými sítěmi, šeptají si varování, sdílejí bolest i radost, a co nelze předat hlínou, nese vítr. Ten je jejich poslem, jejich pamětí na dálku. Jen málokterá dryáda se odváží spojit svůj osud s člověkem. Takové spojení je staré a nebezpečné. Druidové – ti, kteří ještě slyšeli les – dokázali se stromovými vílami sdílet život. Dryáda jim propůjčila dlouhověkost a vhled, druid jí otevřel svět lidských emocí, cest, pochybností. Skrze jejich oči poznávala války, lásky, zradu i naději. Cena byla vysoká: ztráta části klidu, který je lesu vlastní. Přesto některé dryády tuto cestu volily. Toužily vědět, co znamená být pomíjivý. A tak se dotkly osudu těch, kdo stárnou.
Z mnoha jmen, která v průběhu věků zazněla v korunách stromů, se jedno dochovalo jasněji než jiná. Eórann. Její zrození se odehrálo v době, kdy byl Kaledonský les ještě souvislým mořem zeleně a Glen Loyne patřil jen jelenům, mlze a starým dubům. Nejstarší z nich stál na vyvýšeném místě, odkud bylo slyšet řeku i vítr z hor Lochaber. Dub byl starý natolik, že jeho kořeny pamatovaly chlad doby ledové a jeho kmen nesl jizvy po bouřích, které nikdo nespočítal. Jedné noci, kdy měsíc visel nízko a vítr se ani nepohnul, se v jeho koruně otevřela trhlina – ne v kůře, ale v samotném bytí stromu. Z té tiché rány vystoupila Eórann. Nebyla hned hmotná. Byla nejprve šepotem, pak světlem mezi listy, teprve nakonec obrysem ženské postavy, jejíž vlasy připomínaly pláč podzimního listoví a jejíž oči nesly barvu deště zachyceného v listech.
Eórann zdědila paměť lesa v plné síle. Slyšela kořeny až na druhém konci světa, cítila bolest stromů kácených daleko za mořem, znala jména větrů i jejich staré dluhy. Přesto v ní bylo cosi neklidného. Touha po pohybu. Po pochopení lidí, kteří kolem lesa jen procházeli, zapalovali ohně a zase mizeli. Staletí plynula. Dub rostl, Eórann bděla. Viděla příchod prvních cest pod kroky poutníků, slyšela cinknutí kovu, ucítila kouř lidských sídel. Jednoho dne se v lese objevil druid – muž s očima, které se nebály. Když položil ruku na kmen dubu, Eórann věděla, že stojí na prahu rozhodnutí, jež změní její bytí. Legenda praví, že se tehdy les na okamžik odmlčel. Co následovalo, už patří jiným kapitolám. Ale jméno Eórann zůstalo vyryto v paměti stromů. A dokud bude alespoň jeden starý dub naslouchat větru, bude i ona – dryáda zrozená z nejstaršího lesa – stále bdít nad světem, v němž paměť slábne rychleji než kořeny starých stromů.
Další cestu příběhu můžete sledovat na: