Vánoce Severuse Snapea (fanfikce ze světa J. K. Rowlingové)
Vánoční povídka s motivy hrdinů ságy Harry Potter od J. K. Rowlingové pro všechny fanoušky, kteří (tak jako já) doufají v další odhalení neznámých osudů oblíbeného profesora...
Sněhu napadlo, že střechy domů v Prasinkách přímo kvílely pod jeho tíhou a střešní šindele jen tak tak držely na svém místě. Z jindy dostatečně prostorných cest se staly úzké průchody mezi jiskřivě bílými hromadami. Uličky jako každý rok prohrabával Enzidus Ctihodný a notně u toho nadával. Samozřejmě, že by se k protažení cest dalo použít zaklínadlo, jenže Enzidus, který byl Ctihodným jen příjmením, je měl zakázáno používat stejně jako hůlku. Rád se totiž napil a všichni ještě měli v živé paměti předloňskou zimu, kdy popletl po několika ostřejších rundách se sousedy kouzla, a místo sněhu byly ulice obsypány obřími muchomůrkami.
"Co se tady motáš, kluku?! Jako by nestačilo, že pořád padá!" vyštěkl na čahouna, který se tvářil, jako by si nebyl úplně jistý, kde právě je.
Severus to ale věděl moc dobře, jen prostě takhle na lidi působil. S přemýšlivým výrazem ho ostatně bylo možné potkávat i na chodbách Školy čar a kouzel v Bradavicích, kde studoval v předposledním ročníku. Jeho výraz ale nikdo pořádně nevnímal, stejně jako jeho samotného. Hubený a neduživý kluk neměl žádné kamarády, kromě knih o lektvarech a mocné magii. Nejlépe mu bylo o samotě, na koleji i ve stínu velkých dubů, které na bradavických pozemcích rostly.
Teď polekaně uskočil. Neměl rád, když na něj někdo zvyšoval hlas. Užil si toho dost doma, u rodičů. Ať udělal, co udělal, nebyli s ním nikdy spokojení. Jeho otec Tobias Snape sice nebyl uznávaným čarodějem, ale i jako mudla budil úctu i svou téměř dvoumetrovou výškou, ostře řezanými rysy, dlouhým copem z vlasů barvy havraní černi. Spolu se Severusovou matkou Eileen Prince pak rodiče tvořili pár, jenž se těšil velké vážnosti a respektu. Ne tak jejich syn. Se svou bledou pletí, vytáhlýma nohama a rukama jak hůlčičky, už na pohled působil křehce. Do vínku navíc dostal tichou povahu, která ho činila tak nevýrazným, že občas lidé nevěděli, zda je v místnosti, dokud kdesi v koutě nezaklapl knihu a nezvedl se k odchodu.
Mělo to ovšem i své výhody, jako nyní, kdy Severus nenápadně proklouzl do hostince U Prasečí hlavy, kde se sice nescházela zrovna vybraná společnost, ale za to se Severus krčící v koutě dozvídal o nejrůznějších kouzlech, která se ve škole nevyučovala. Majitelka hostince Ennelyn před něj beze slov stavěla na stůl máslový ležák za to, že její dceru Rosmertu doučoval po večerech v předmětech, které jí zrovna moc nešly. Jejich křehké spiklenectví končilo ve chvíli, kdy se u stolů začaly probírat věci, jež by děti ani mladí lidé slyšet neměli. Ennelyn vždy jen významně zvedla obočí a Severus věděl, že má zmizet.
Dnes se ale u všech stolů, nad všemi džbánky a sklenicemi, probíraly Vánoce. Vždyť za pár dnů měly nastat. A tak se všichni těšili na dárky, na sváteční turnaj ve famfrpálu, na vystoupení školního sboru na náměstí... Ulice už byly nazdobené, na konci hlavní třídy stál pětimetrový smrk plný různobarevných skleněných ozdob a světýlek.
Severus na něj od stolu přes okno viděl a vždycky mu bylo líto, že když vyrůstal, doma žádný nemívali. Podle rodičů byly Vánoce dětinským svátkem.
"Radši se uč!" hřímal otec na Severuse, kdykoli se zeptal, jestli tentokrát Štědrý den slavit budou. To ještě jezdíval na Vánoce domů. Pak ale zjistil, že v tichu a přívětivé náruči svátečních Bradavic je mu lépe. Kdykoli chtěl, procházel se po školních pozemcích, na zasněžených stráních si zkoušel kouzla, kterých znal nejméně třikrát víc než jeho spolužáci z ročníku.
I proto si z něj utahovali. Záviděli mu znalosti, a tak se stal jejich obětním beránkem, terčem, který bylo snadné zasáhnout - nebránil se. Ve třídě se do něj nejčastěji pouštěli James Potter, Sirius Black, Remus Lupin a Peter Pettigrew. Zatímco u prvních tří šlo ale o škádlení, které sice nebylo příjemné, ale zároveň nezraňovalo (aspoň ne často), ten čtvrtý, obtloustlý skrček Pettigrew s prasečíma očkama, to bylo něco jiného. Sám neměl odvahu nic si začít, ale rád se k čemukoli připojil, a ještě víc tlačil na pilu. Jízlivě ostatní provokoval, aby také přidali.
"Jen mu dejte, podívejte se na něj! Severus, hadru kus!" posmíval se, když se mu podařilo vyhrotit nějakou situaci tak, že skončila Severusovým útěkem a slzami. Jako naposledy, před pouhými dvěma dny, když Severuse Pettigrew proměnil v pulce tak vytrvalým kouzlem (jedním z mála, které vůbec ovládal), že Severus strávil ve sklenici s vodou půl dne.
"Nic si z toho nedělej, chlapče," hladil ho pak chlácholivě po ramenou profesor Brumbál. "Kdo ví, jak osud nakonec zaplete nitě našich dnů. Třeba jednou v budoucnosti to budeš právě ty, kdo rozhodne o věcech důležitějších a o slzách jiných, aby je nemuseli prolévat," říkal mu tichým hlasem a Severus se na něj skrze slzy díval pohledem plným vděku, důvěry a naděje. Díky jeho podpoře věděl, že to zvládne. Nakonec - už jen rok a něco, než z něj bude skutečný čaroděj.
A pak tu byl ještě jeden důvod všechno ustát. Úsměv Lily Evansové a její omluvná gesta, když to kluci přeháněli. Něžná a jemná Lily Evansová z Cokeworthu, s níž se Severus znal od dětství a s níž měli mezi sebou podivné pouto. Bylo sotva znatelné, ale dávné zážitky je nenechávaly úplně zmizet. Lily Evansová, jejíž starší sestra Petunie se na Severuse vždy dívala jako na odporný hmyz, kdykoli se potkali. Kdyby na to někdo přišel, už nikdy by se asi Severusovi nepřestali smát. A tak si nechával pro sebe chvíle, kdy tiše kráčel ze třídy na oběd za Lily a snažil se zachytit vůni jejích vlasů, zaslechnout její zvonivý smích...
Ve školním sboru občas zpívala sóla a když včera Severus zaslechl zkoušku koled, v nichž Lilyn hlas zněl lépe než tisíce vánočních rolniček, srdce v hrudi mu tlouklo tak, že byl přesvědčen, že to musí být slyšet široko daleko. Myslel na to i teď, v hospodě u lehce zamlženého okna, na němž se srážel jeho dech. Prstem na tabulku kreslil dvě velká písmena, S a L. Pak je rychle smazal, aby si toho nikdo nevšiml. Raději dál opisoval z velké a značně ošuntělé knihy formulky pro Mulcibera a Averyho, spolužáky, s nimiž mohl trávit čas jen díky společným zájmům o magii. Přátelé ale nebyli. I tak jejich společnost nebyla Lily právě vhod, což uměla dát najevo, když se míjeli na chodbách hradu a mezi učebnami. Severus si vzdychl. I tihle dva kluci, z nichž nekoukalo nic dobrého, mohli jet na svátky domů a užívat si Vánoce, jak mají být.
Za oknem se rychle šeřilo. Světle šedé nebe dostalo tmavší holubí odstín a rozsvěcely se lampy. U krbu se ke stolu usadil Enzidus, pro dnešek skončil, a objednal si poctivý džbánek piva. Severus si pečlivě složil pergamen s výpisky a knihu do brašny, dopil poslední hlt máslového ležáku a vypravil se zpět do školy.
Nedostal se však ani za hlavní vchod, když se na něj od stavění sněhuláka s poctivým špičatým čarodějnickým kloboukem otočil Pettigrew.
"Podívejte se, kdo si byl vyrazit z kopýtka!" zahalekal, takže se Potter, Black i Lupin ohlédli. "Tak co? Severus - ptačí trus, byl se asi podívat, jak se slaví Vánoce. To tě doma naučit nestihli, viď?" skřehotal Pettigrew a poskakoval před Severusem, který kdyby mohl, schoulil by se do sebe tak, až by se úplně vypařil. Takhle jen pomalými krůčky pokračoval ke vchodu.
"Ale ale, tebe to s námi nebaví nebo co?!" hýkal Pettigrew. Sirius ale viděl, že Severus má na kahánku a že se Pettigrew trefil do bolavého místa. Zatahal Petera za rukáv a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Jenže Pettigrew už byl v ráži, vstoupilo do něj odhodlání partě dokázat, že sám dokáže toho podivínského kluka setřít.
"Co je? Tak mu ty Vánoce dopřejeme, ne? Aspoň pořádnou koulovačku!" řekl a bojácně, ale tak, aby jeho nejistotu nikdo nezaznamenal, odhodlal se hodit první kouli na Severuse. Ten se otočil zrovna ve chvíli, kdy Pettigrew mrštil další.
Severus vykřikl a plácl sebou na zem, což vyvolalo u chlapců bouři smíchu. Ovšem jen do chvíle, než zpoza dveří vyběhla Lily s obavami a náznakem nahněvání v očích.
"Pitomci!" křikla na kluky. James byl první, kdo si všiml, že mezi prsty ruky, jíž si Severus tiskl na čelo nad okem, protéká úzký pramínek krve. Lily mu ruku pomalu odtáhla. "Podívejte se, jak končí ty vaše hlouposti!" křikla znovu. Ze zbytků sněhové koule na zemi Remus vytáhl ostrý kamínek. S nevyřčenou otázkou ho na dlani předložil před Petera.
"Náhoda no, asi tam musel ležet," pokrčil Pettigrew rameny s přehrávanou lítostí a nikdo v tu chvíli nepochyboval, že o náhodu nešlo.
"Kdo mi vysvětlí, co se tu děje?" ozval se nad nimi káravý hlas Minervy McGonagallové. Všichni kluci rázem stáli téměř v pozoru a provinile koukali do země, jen Lily zůstala u Severuse a kapesníkem mu otírala čelo, než pokračoval sám. "Takže?!" znovu řekla profesorka.
"To já," překvapivě prolomil ticho Severus, a i chlapci na něj užasle pohlédli. "Nedával jsem pozor, uklouzl a odřel si čelo," hlesl nepřesvědčivě.
"Jste si jistý?" neoblomně pokračovala McGonagallová. Chlapec jen kývl. "Dobře, to je vskutku nemilá náhoda, že? A vy, co tady okouníte? Neodjíždíte náhodou zítra brzy na prázdniny? Předpokládám, že máte sbaleno, aby na vás zbytek školy nemusel ráno čekat," změřila si přísně čtveřici přes obroučky brýlí. Vytratili se rychleji než jinovatka z kabátu na věšáku u krbu. "A vy se běžte také zahřát. Nebo na té zemi chcete sedět celý večer?" uzavřela McGonagallová, přitáhla si pletený přehoz a zmizela za dveřmi. Severus s pomocí Lily vstal.
"To nevypadá ani na bouli, ale modřině se nevyhneš," řekla mu. Jen kývl a chtěl jí vrátit kapesník, ani si neuvědomil, že je od krve. Lily se na něj usmála.
"Klidně si ho nech," pronesla. "Jsi moc hodný, že jsi jim před odjezdem domů neudělal průšvih, měli by ti poděkovat. Hlavně Pettigrew."
"To je v pořádku, zase tolik to nebolelo," odvětil Severus. "Už půjdu spát, tak ahoj. Hezké Vánoce." Lily se za ním ještě chvíli dívala, než se vydala k dívčím ložnicím Nebelvíru.
A pak přišel Štědrý den. Severus se protáhl na posteli zmijozelské chlapecké části a pomalu se začal oblékat. Bradavice byly nezvykle tiché, většina studentů byla pryč. Severus si vzal něco na čtení a zamířil do Velké síně. Těšil se na horký jablečný nápoj, puding a misku perníčků, kterou si vždycky vzal s sebou do knihovny. Jedl pomalu, obklopený vůní skořice a tymiánu, začtený do učebnice Dějin čar a kouzel pro pokročilé, svazek osmý.
"Ano, správný čaroděj nevynechá ani den ve zdokonalování svého umění a znalostí," vytrhl ho z myšlenek Cuthbert Binns, jediný bradavický duch, který byl zároveň součástí profesorského sboru. "Hezké Vánoce, Severusi," dodal, než zmizel ve zdi. Severus ani nestačil odpovědět. Už se chtěl znovu začíst, když mu čísi dlaně zakryly oči.
"Baf!" ozvalo se za ním současně a když dlaně sejmul a otočil se, uviděl rozesmátou Lily. "Šťastné a veselé Vánoce, Severusi," hlaholila.
"Jak to? Jak to, že nejsi doma?" nezmohl se na nic jiného překvapený chlapec.
"Petunie si přála strávit svátky u moře, tak ji tam naši vzali. Mohla jsem jet taky, ale... Když já mám radši sníh," řekla dívka a vzala Severusovi otevřenou knihu, aby ji vzápětí zaklapla a sedla si na ni. "Tak co podnikneme, přece si dneska nebudeš číst, když jsou Vánoce." Pak si vzpomněla a sáhla do květované tašky, kterou si mezitím položila na lavici vedle sebe. "To je pro tebe," natáhla k Severusovi ruku a v ní malý balíček.
"Dárek? Pro mě?" neobratně jej začal rozbalovat. Uvnitř bylo klasické těžítko, skleněná koule na dřevěném podstavci, byla ale prázdná.
"Zatřes jím," řekla Lily, když viděla jeho zmatený výraz. Severus tedy zatřásl a v kouli se zvedlo sněžení malých vloček. Jenže pak si všiml, že to nebyly vločky, ale hejno malých, miniaturních motýlků, kteří létali sem a tam ve složitých křivkách, aby se pak zformovali do jednoho velkého. Ten usedl na podstavec a pomalu skládal a rozkládal duhová křídla nezvyklého tvaru. V nich se odráželo světlo a křídla měnila barvu, až se motýl opět rozdělil na stovky malinkých. Udělali dvě tři otočky a znovu se spojili, tentokrát do tvaru rozkvetlých sněženek. Severus kouli otáčel před očima, aby si květinu prohlédl ze všech stran, když se rozsypala v malých kouscích na dno těžítka.
"V každé roční době v ní rozkvete něco jiného," hlesla Lily. "To abys nezapomněl, že venku je víc zázraků než v těch tvých knihách," zasmála se.
"Ale já pro tebe nic nemám," polekaně a zkroušeně reagoval Severus.
"To přece vůbec nevadí, vždyť jsi nevěděl, že tu budu," uklidňovala ho Lily.
"Tak... Co by sis přála?" zeptal se jí a v duchu doufal, že to bude něco, co zvládne vykouzlit.
"Co bych si přála? Úžasný, jedinečný, zábavný Štědrý den!" řekla nakonec.
"To ale vyčarovat neumím," posmutněl Severus.
"Myslíš? Tak pojď!" chytla ho Lily za ruku a už ho vláčela ven, do sněhu.
Na školním dvoře sebou plácla do závěje a začala dělat sněhového andílka.
"Tak honem!" volala na Severuse, dokud se nepoložil vedle ní a nenapodobil ji. "Vidíš! Ono to půjde," smála se Lily tím zvonivým smíchem, krásnějším než všechna kouzla světa.
A pak celý den dělali všechno, co se o svátcích dělá. Koulovali se, už bez kamení. Na saních sjížděli kopečky u vrby mlátičky, celí promočení pak u krbu pili horké kakao se spoustou marshmallow. Potom zase ven, k jezeru, na kterém se Lily pokoušela naučit Severuse piruety na bruslích a oba se smáli, jak neustále padal na zadek. Nosy jim zčervenaly, a dokonce i hoch měl tváře zrudlé štiplavým mrazem. Když pak dojedli oběd a Lily vytáhla ze skříně kouzelnické šachy, Severus všechny figurky proměnil v malinké sněhuláčky, kteří se mezi sebou začali pošťuchovat a prát, což Lily rozesmálo, až se chytala za břicho. Skoro si ani nevšimli, že přišel večer a s ním čas jít spát.
"Nakonec to byly moc krásné Vánoce," řekla Lily, když se pod schodištěm loučili a každý mířil do ložnic své koleje.
"Nejkrásnější," šeptl nejistě Severus. "Dobrou noc, Lily," řekl a vykročil na první schod.
"Počkej ještě," dohnala ho dívka a vystoupila ještě o schod výš, aby na něj dosáhla. "Dobrou sváteční noc, Severusi," řekla tiše a políbila ho na tvář horkým přátelským polibkem, jehož vřelost jeho tělem i tak projela jako blesk. "Tak zase za rok?" ještě špitla, nečekala na odpověď a už utíkala po schodech do nebelvírské věže.
"Za rok?" zopakoval Severus, jehož srdce teď uhánělo jako splašený hipogryf. "Navždycky," dodal toužebně.
Tu noc nespal. Seděl u okna ložnice a počítal hvězdy na zimním inkoustově temném nebi. A představoval si, jak je počítají spolu, jak mezi nimi bruslí a smějí se. Věděl, že ať se stane cokoli, jeho spojení s tou dívkou nezničí ani sebevětší mráz. Nic. A nikdo.