Úlomek • povídka pro TV seriál Může to potkat i vás

29.11.2011

V muzeu bylo ten den ticho a šero. Stejně jako včera nebo předevčírem. Stejně jako vždycky. Oknem sice pronikalo světlo v dlouhých zlatavých paprscích, které dávaly vyniknout poletujícímu prachu, ale celkový dojem to neměnilo. Expozice a vitríny byly tiché, důstojné jako atmosféra všude kolem. Den po dni, měsíce a roky ležely vystavené exponáty na svých místech a čekaly na zájem návštěvníků. Momentálně ale marně.

Ve východním křídle budovy totiž jako "nováčci" našly své místo aktuální přírůstky, speciálně sestavené v přesně daném pořadí pro akci 'Hrdinové a postavy řecké mytologie'. Na podstavcích a v zasklených skříních se skvěly vázy, zbraně i věci denní potřeby, ozdoby a výrobky z kůže, kamene i kovu, oblečení, umělecké artefakty a také kosterní pozůstatky a pár kousků moderního umění, čerpajícího právě z řeckých bájí. Mezi tím vším pak jeden velmi střežený kousek. Nepříliš nápadný, ale o to lákavější, především pro znalce a skutečné zájemce o historii.

Ale žáci osmé třídy z nedaleké základní školy to všechno brali jako nutné zlo. Nádvorníková s Hálovou postály maximálně u sbírky náušnic a náhrdelníků, než je zaujal vysportovaný zadek spolužáka Mráze. Pak se jejich konverzace smrskla do špitání a chichotání. Mráz si toho vůbec nevšiml. Před chvílí s kamarády prodebatovali včerejší hokej a teď už znovu poslouchal hudbu z iPodu, prohlídku měli všichni na háku.

Dana to všechno vnímala. Nezájem, špitání, neskrývané zevlování žáků a učitelku, která se snažila udržet dekorum a poslouchala. Ale byla to Danina práce. Tedy ne sice průvodcovství, měla na starost archiv a evidenci exponátů. Jako průvodce vypomáhala kolegyním, většinou důchodového věku, a také svému rozpočtu. Tabulkové platy v muzeu nedovolovaly přílišný luxus, i když Dana měla vystudovanou vysokou školu a několik certifikátů z řady kursů a doplňkového studia historie a částečně i archeologie.

"Amazonky byl v řecké mytologii mytický národ bojovných žen. Sídlily pravděpodobně na severním pobřeží Malé Asie nebo ještě východněji ke Kavkazu. Byly národem, kterému vládly ženy. Cvičily se v boji, sloužily ve vojsku. V té době zůstávaly pannami, teprve po skončení vojenské služby se vdávaly a rodily děti. Veřejná moc však zůstávala v jejich rukou. Naopak muži vedli domácí život s povinnostmi, jaké zastávaly jinde vdané ženy. Jméno Amazonek je vykládáno od slova 'amazoi', to je bezprsé, protože kvůli boji si prý v mládí odstraňovaly jeden nebo oba prsy, aby nepřekážely..." vysvětlovala Dana. Zejména poslední věta zaujala několik puberťáků.

"Jo, tak to je Kolářová asi Amazonka - takový prkno..." smál se Bartůněk a několik spolužáků tím nakazil.

"Bartůněk sklapne a všichni ostatní také, že? Nebo si zítra napíšeme slohovou práci o dnešním výkladu a jsem moc zvědavá, kdo popíše alespoň půlstranu něčím duchaplným!" okřikla je učitelka. Její slova naštěstí měla nějakou váhu, takže Dana mohla navázat.

"Poslední známý válečný stav zažily Amazonky se svou královnou Penthesileiou, kdy přišly na pomoc obléhané Tróji. Královna zahynula v souboji s achajským hrdinou Achileem. Amazonky dostaly zpět Penthesileino mrtvé tělo, avšak přísahou se musely zavázat, že již nikdy proti Řekům nezvednou zbraně. Pro vás bude jistě zajímavý náš nejvzácnější exponát v této sbírce, který však máme pouze dočasně zapůjčený z britského muzea historie, stejně jako Portlandskou vázu z počátku prvního tisíciletí. Tím vzácným exponátem je úlomek sarkofágu, ve kterém byla uložena rakev královny Penthesilei. Jeho vzácnost spočívá nejen v tom, že je posledním důkazem o jejím životě, ale také díky mistrnému zpracování." Dana dovedla výpravu k podstavci, na kterém pod skleněným poklopem, pod dohledem kamer a čidly bezpečnostních zařízení, na bílém sametu ležel jediný kus kamene. Do něj byla vytesána tvář krásné ženy, obklopené z obou stran bojovníky. Vlevo ženskými, vpravo mužskými. Její tvář byla pozlacená, vše ostatní jen holý nerost. Zdálo se, že konečně i žáky něco zaujalo. Každý chtěl tento kousek vidět. Jenže hned po zhlédnutí zase ztratili zájem. Dana se podívala na hodinky a potěšilo ji, že čas pro výklad je u konce.

"Staří Řekové tvrdili, že v sarkofágu královny je ukryta síla a moc jejího ducha i fyzické krásy a bojovnosti. I proto byly části sarkofágu rozebrány obchodníky a zloději, kteří tyto úlomky rozšířili do světa. Pověst říkala, že dívka či žena může požádat královnu Penthesilei o zapůjčení její moci. Ovšem pouze o úplňku, a pokud je panna. Královnina síla jí pak má napomoci dosáhnout vytoužených cílů."

"Pokud je panna, jo? Tak to by u nás asi nepochodila!" rozesmál zase Bartůněk několik žáků. Dana jen zavrtěla hlavou. Panebože - vždyť jsou to žáci základní školy! Ale když tak sledovala ty dívky... Většina z nich vypadala starší a rozhodně zkušenější, než Dana.

Učitelka se s Danou rozloučila, evidentně ráda, že žádný exponát nebyl zničen ani ukraden. Když je Dana vyprovodila ze dveří, byly tři odpoledne a ulice se pomalu začínaly plnit lidmi, kteří z práce spěchali domů. Jak jinak, vždyť je pátek, následují dva dny příjemného volna. Dana nespěchala. Nebylo kam. Když se vrátila do svého sklepního království, čekal ji tam nabručený šéf a dva stohy složek na stole.

Suterénní místnost byla velká, ale přesto by klaustrofobikovi způsobila nevolnost. Dvě stěny plné regálů, kde se tísnily stovky šanonů a krabic, obsahujících na zažloutlých listech informace o exponátech. Některé byly dokonce ještě vypsány ručně a určitě by se našel i evidenční list, který se lety sám stal exponátem. Ačkoli muzeum už před lety všechno tohle za velké peníze nechalo převést do elektronické databáze, průvodní listy a nově nalezené dokumenty se pořád vršily. Pak tady byla Dana - výkonnější, než počítač. Přesně věděla, v kterém šanonu nebo krabici se ukrývá ten nebo onen rok, století, mezník. A tak přepisovala do systému, ukládala do složek, zařazovala do evidencí. Nerosty, živočichy, hmyz, osobnosti, vykopávky, vynálezy - dávno zapomenuté stopy existencí.

"Prokristapána Šloufová! Budete se ještě procházet po baráku, nebo mi konečně doděláte tu zprávu pro primátora?!" ječel ředitel muzea, docent Kuthan. Dana sklopila oči (jako obvykle), potichu ho obešla (jako obvykle) a začala tiše hrabat v zásuvce svého stolu.

"Tady to je, zbývá doplnit jenom pár odstavců. Říkal jste, že vám to stačí zítra přinést na schůzku, tak jsem myslela..." špitla Dana.

"Vy?! Vy jste nemyslela od té doby, co vás sem strčili!" hřměl Kuthan. "Šloufová, vy máte především předvídat. A je asi jasné, že když se tady couráte s panchartama po baráku, tak že nemůžete stihnout to, co je důležité! A jestli vám to vyhovuje víc, tak od pondělka se můžete zařadit vedle těch bab a provázet do bezvědomí! Já tady potřebuju někoho flexibilního, komu nebudu muset všechno říkat desetkrát." Kuthan se posadil a začal pročítat papíry, které mu Dana připravila. "A udělejte mi kafe, nebo sebou seknu!"

...zkráceno, ukázka z textu.