Tajemství fantasy hrdinů: Čtenáři jim odpustí vše kromě nudy

Svět fantastické literatury je neúprosný. Váš román může oslňovat propracovaným magickým systémem a tisíciletou historií fiktivního kontinentu, ovšem pokud hlavní hrdina vykazuje charisma mokrého kartonu, publikum knihu bez milosti odloží. Jak vytvořit fantasy hrdinu, kterému budou čtenáři fandit, i když chybuje, lže, selhává nebo se rozhoduje přímo katastrofálně? Co odlišuje legendární hrdiny od těch průměrných? Jak namíchat koktejl literárních sympatií a proč jsou dnes na absolutním vrcholu prodejnosti postavy, které byste v reálném životě rozhodně nechtěli potkat v temné uličce? Ponořte se do tajů tvůrčího psaní a objevte alchymii literárních bestsellerů.

Žánr fantasy je stále v žebříčcích čtenosti pevný jako skála. Chcete se i vy pustit do jeho tvorby, do dark romance a podobně? Pak tedy mějte na paměti, že nejdůležitějším krokem v samém začátku a vlastně i v průběhu psaní je: stvoření perfektního hrdiny. Jak na to prozrazuji na festivalu LexiConu 2026, akci pro všechny správné potterheady. V přednášce je čas zmínit víc – ostatně osvojení "psacího" řemesla není jako na jeden zátah vytáhnout mandragoru z hlíny, ale jako základ snad poslouží tento článek...

Jak vytvořit fantasy hrdinu? Zapomeňte na dokonalost

Největší chybou, kterou experti i redaktoři u začínajících tvůrců pozorují, je chorobná snaha hrdinu před vším chránit. Termín "Mary Sue" se stal v literárním světě takřka sprostým slovem. Označuje postavu, která nemá jedinou funkční vadu, všichni ji buď zbožňují, nebo iracionálně nenávidí, a pokud udělá chybu, logika děje se ohne, aby z toho vyšla se štítem a svatozáří.

Výsledek takové práce? Absolutní, neředěná nuda. Čtenář potřebuje sledovat boj a selhání. Uznávaná mentorka a spisovatelka K.M. Weiland s oblibou upozorňuje, že postavy musí uvnitř vnímat konflikt a krvácet. Na úplném začátku příběhu musí každý nosný hrdina věřit nějaké hluboko zakořeněné lži o sobě samém či o světě. Tato lež je sice nesmírně komfortní, ale brání mu v jakémkoliv růstu. Až drsný střet s dějem, s překážkami a protivníky, ho postupně donutí tuto lež opustit a přijmout krutou, obnaženou pravdu. Děj a postava zkrátka nejsou nepřátelé – děj je žhavá pec, ve které se charakter postavy musí zocelit.

Než váš hrdina vůbec začne hledat viteály, musí v sobě nosit onu lež. Harry dlouhé roky uvězněný u Dursleyových věřil lži, že je bezvýznamný, nemilovaný kluk, který nemá v životě žádnou hodnotu. Tato lež byla jeho ochranným krunýřem. Celý velký příběh, který následoval, byl vlastně neustálým bojem mezi touto lží a velkou pravdou – že je schopen neobyčejné lásky, která ho činí silnějším než nejčernější magie. Autor fantastiky musí své hrdiny mučit tímto vnitřním konfliktem. Když si hrdina volí komfortní lež, přichází utrpení. Jakmile přijme těžkou pravdu, získá jizvy, ale i absolutní vítězství.

Mary Sue je ve světě psaní zkrátka kletba horší než Avada Kedavra. Jak už jsme si řekli, v ní se nám zhmotňuje toxicky dokonalá postava, která všechno zvládá, nikdy se nemýlí a celý vesmír je tu jen pro ni. Proč se tomuto označení úspěšně vyhýbá Hermiona Granger, byť je "nejchytřejší čarodějkou svého věku"? Protože má skutečné chyby, za které v ději platí. Její panovačnost, občasná necitlivost k emocím druhých a ochromující strach z porušení pravidel ji často izolují a dostávají do průšvihů.

Tři vlastnosti silné postavy: sympatie, kompetence a proaktivita

Jeden z nejproduktivnějších autorů fantastiky, Brandon Sanderson, používá při stavbě hrdinů geniální systém tří posuvníků – Sympatie, Kompetence a Proaktivita. Každý hrdina stojí na tomto vratkém trojúhelníku.

Tajemství skutečných bestsellerů tkví v tom, že hrdinovi nikdy nedáte sto procent ve všech třech kategoriích naráz. Pokud stvoříte postavu extrémně mocnou a aktivní, musí mít logicky sociální vady, podivné móresy a nízkou sympatii. V opačném případě vytvoříte plochého supermana, o kterého se nikdo nebojí. Naopak, pokud je váš hrdina absolutní nešika, jehož události bezmocně válcují (má nízkou proaktivitu i kompetenci), musí to být naprostý miláček publika (vysoká sympatie), aby mu čtenáři odpustili chyby a tajili dech nad jeho snahou. Tímto jemným laděním udržíte publikum v pozoru od prvního písmene až po epilog. Příklady:

Vysoká Kompetence a Proaktivita = Nízká Sympatie: Pokud je hrdina extrémně schopný a pohání děj kupředu, musí vykazovat sociální vady, podivné móresy či aroganci (např. Sherlock Holmes).

Nízká Kompetence a Proaktivita = Extrémní Sympatie: Pokud hrdinu drtí vnější události a chybí mu schopnosti situaci řešit, musí jít o absolutního miláčka publika, jemuž čtenáři odpustí neschopnost díky jeho bezelstné laskavosti a neúnavné snaze.

Letošním „průvodcem“ prezentací k přednášce bude budoucí hrdina, kterému teprve dáme jméno a osobnost.

Morálně šedá postava: proč čtenáře přitahuje temný hrdina

Zatímco klasická fantasy ještě před pár desítkami let požadovala zářivé reky v nablýskaných zbrojích, současný trh, výrazně urychlený vzestupem žánru dark romance, sází především na stíny a tajemství. Morálně šedý hrdina, takzvaný morally grey character, dnes táhne. Takový hrdina překračuje konvenční pravidla. Lže, účelově manipuluje, zastrašuje, a přesto mu po celém světě miliony čtenářů padají k nohám.

Psychologie a literární kritika to vysvětlují poměrně přesně: jde tu o fenomén katarze a takzvaného "ochranného rámce" (protective frame) v kombinaci s teorií zakázaného ovoce. Zlomené nebo záměrně temné postavy umožňují čtenářům bezpečně prozkoumat to největší napětí, toxicitu a absolutní ztrátu kontroly čistě uvnitř fikce, bez jakýchkoliv reálných dopadů. Zároveň tito komplikovaní hrdinové často operují s vlastním, leč radikálně pokřiveným morálním kódem. Vzorec je zřejmý – jsou schopni spálit klidně celý kontinent na popel, jen aby ochránili toho jediného člověka, kterého z hloubi své temné duše milují. Tento ostrý kontrast absolutního všudypřítomného nebezpečí a neoblomné fixace vyvolává mnohem hlubší emoce, než sterilní, nudná a uhlazená dobrota. Hrdina totiž nesmí být perfektní sochou z mramoru – musí být živý, krvácející a pulzující, se všemi svými chybami.

Potterheadsky řečeno: Proč mají postavy jako Severus Snape nebo Draco Malfoy na internetu tak obrovské fankluby a proč je LexiCon plný zmijozelských šál? Protože lidé milují figury, které překračují pravidla, ale mají pro to hluboké vnitřní motivace. Milují hrdiny, kteří před světem nosí masku necitlivého padoucha, ale vnitřně trpí ztracenou láskou (always...). To je narativní dynamit, který funguje s naprostou přesností.

M.I.C.E. kvocient: jak sladit postavu se strukturou příběhu

Další ikonou narativní teorie je americký spisovatel Orson Scott Card a jeho M.I.C.E. kvocient. Tato pomůcka rozebírá příběh na čtyři stavební bloky: Milieu (Prostředí), Idea (Záhada/Myšlenka), Character (Postava) a Event (Událost). Proč je to tak zásadní? Protože začátek knihy funguje jako slib čtenáři. Pokud otevřete příběh masivní apokalypsou (Event), čtenář očekává, že na konci bude svět buď zachráněn, nebo zničen. Nemůžete knihu ukončit tím, že si hrdina vyřeší trauma z dětství (Character), zatímco svět kolem hoří. Jak připodobnila oceňovaná spisovatelka Mary Robinette Kowal, tyto prvky se usazují do hnízda příběhu podobně jako programovací jazyk HTML. První otevřený konflikt musí být vyřešen jako poslední. Pokud v akční zápletce otevřete romantickou (charakterovou) podzápletku, musíte nejprve vyřešit romantiku a až poté nechat vybuchnout onu pomyslnou Hvězdu smrti.

Když Harry poprvé prochází zdí do Příčné ulice, jsme v příběhu typu "Prostředí" (Milieu) – jde o prozkoumávání. Když s Ronem a Hermionou pátrají, kdo je Zmijozelův dědic, čteme příběh typu "Záhada" (Idea). A když se hrad ocitne pod náporem Smrtijedů, jde o globální "Událost" (Event). Umění je tyto kódy správně otevírat a uzavírat. Začnete-li knihu hrozbou války, nemůžete ji ukončit famfrpálovým zápasem. To by vám fanoušci neodpustili

Kruh příběhu Dana Harmona a vývoj hlavního hrdiny

Jak elegantně zmapovat hrdinovu cestu, aby nepřešlapoval na místě? Kruh příběhu od Dana Harmona je klíčem. Tento americký scenárista zjednodušil složité naratologické teorie do jednoho elegantního tzv. embrya. Vaše postava je v zóně (1) komfortu, (2) něco potřebuje, a tak (3) vstoupí do neznáma, kde se (4) adaptuje. Následně (5) získá to, po čem touží, ale zaplatí (6) velkou daň. Nakonec se (7) vrací zpět, ale je (8) zásadně a trvale změněna. Pokud váš hrdina neprojde bodem změny, vaše kniha nemá smysl.

Aplikace tohoto osmidílného cyklu na Harryho cestu v Ohnivém poháru představuje ukázkový příklad narativní přesnosti:

1. Komfortní zóna: Návrat a relativní pocit bezpečí na bradavickém hradě.

2. Potřeba/Touha: Jméno zlověstně vhozené do Ohnivého poháru vyvolá nutnost přežít.

3. Vstup do neznáma: Harry nedobrovolně překračuje práh do brutální reality Turnaje tří kouzelníků.

4. Adaptace a zkoušky: Hrdina je nucen adaptovat se na hrozby – trénuje s Hermionou, luští šifry, čelí drakům.

5. Zisk/Vítězství: Hrdina po těžkém boji dosáhne kýženého cíle, dotkne se Poháru v centru bludiště.

6. Velká daň: Pohár se ukáže být přenášedlem. Na hřbitově platí Harry fatální daň za vítězství – sleduje Cedricovu vraždu a fyzický návrat Voldemorta.

7. Návrat: Následuje zoufalý útěk zpět do známého světa (Bradavic).

8. Trvalá proměna: Bezpečí domova je nenávratně pryč. Hrdina se změnil z chlapce na ostražitého bojovníka chápajícího, že válka již začala.

Aby se vaše postava stala legendou, nebojte se jí ublížit. Dejte jí lži, donuťte ji chybovat a pak ji pošlete na cestu za pravdou, která jej spálí, ale přetvoří v něco velkolepého. A nebojte se mi psát dotazy i názory. Přeji magické chvíle s vašimi budoucími příběhy na LexiConu 2026 i mimo něj!

Podklady k přednášce na téma Jak stvořit fantasy hrdinu budou po skončení akce LexiCon 2026 přidány k článku a k dispozici pro stažení.