Spisovatelská past odhalena: Proč v zápalu tvoříme monstra? Zkraťte to!
Chytila vás někdy tvůrčí slina tak divoce, až jste zapomněli na okolní svět? Píšete, slova z vás tečou, prsty tančí po klávesnici a vy máte opojný pocit, že pod vašima rukama právě vzniká literární klenot století. Jenže pak se zastavíte, podíváte se zpět a s hrůzou spatříte nefalšované stylistické monstrum – nekonečnou větu kroutící se přes osm řádků.
Vítejte v pasti souvětí. V tom nejčastějším autorském hříchu, který spolehlivě utopí i ten nejnadějnější příběh nebo nejvýnosnější marketingovou kampaň.
Zápal psaní a iluze dokonalosti
Někdy, zvláště během zápalu při psaní, nás to svádí k tvoření až nesmyslně dlouhých vět. Máme vnitřní pocit, že nějaká věta musí obsahovat řadu sdělení. Chceme čtenáři předat barvu nebe, vůni ranní kávy, hrdinovo dávné trauma i aktuální geopolitickou situaci v jediném mohutném proudu. Žijeme v iluzi, že košatost dokazuje naši inteligenci a literární zručnost. Je to ale past. Za prvé jsou takové věty k neučtení (zkuste si je občas číst nahlas). Lapáte v polovině odstavce po dechu a vaše plíce prosí o kyslík? Pak je něco špatně. Za druhé: čím delší věty budete tvořit, tím snadněji se v nich utopíte, naděláte chyby, a nakonec ztratíte nit. V moderním světě, ať už na stránkách lifestylového magazínu, nebo na firemním blogu, je pozornost čtenáře tou absolutně nejdražší měnou. Unavený čtenář, lapený v bludišti vedlejších klauzulí, zkrátka zavře knihu nebo okamžitě odejde z vašeho webu.
Extrémní sporty pro literární akrobaty
Někteří slavní autoři si sice z podobných konstrukcí udělali vlastní uměleckou značku, ale balancovali při tom nad propastí bez záchranné sítě. Pro zajímavost: Historicky nejdelší publikovaná věta nebo spíše souvětí jsou myšlenky cestujícího vlakem o 150 000 slovech na více než 500 stránkách románu Zone francouzského autora Mathiase Énarda. Román pojednává ve 24 kapitolách o válkách ve 20. století. A jedna z nejdelších románových vět je v Bídnících od Victora Huga. Obsahuje 823 slov, je rozdělena 93 čárkami, 51 středníky a čtyřmi pomlčkami (najdete ji pod článkem). Jenže Hugo i Énard byli literární géniové, kteří měli pro své maratonské konstrukce jasný umělecký záměr – chtěli vyvolat pocit chaosu, vyčerpání či nekonečného toku dějin. Běžný text ale takové ambice nemá a mít by ani neměl.
Napište text, který má rytmus a dýchá
Jak z této pasti ven? Řešením rozhodně není psát jako chladný stroj ve strohých, sekaných větách. Kdybyste tvořili jen holé věty o třech slovech, váš text začne znít monotónně a únavně, jako když přeskočí jehla na gramofonové desce. Tajemství skutečně poutavého, vřelého a čtivého stylu leží v dynamice a střídání délek. Zkušení redaktoři a copywriteři vnímají text jako hudební skladbu. Po košatější, barvité větě, ve které nabídnete čtenáři poetický obraz, musí následovat jedna věta krátká. Úderná. Třeba jen tříslovná. Právě tento ostrý kontrast dodá vašemu psaní patřičný švih, napětí a přirozený rytmus. Krátké věty fungují v textu jako úder do bubnu – probudí pozornost, udají tempo a nechají čtenáře na zlomek vteřiny vydechnout. Nebojte se obyčejné tečky. Uvidíte, že když své rozbujelé věty při revizi občas nemilosrdně pročešete a vyčistíte je od zbytečné slovní vaty, váš autorský styl okamžitě ožije a získá neuvěřitelnou marketingovou i emoční sílu.
Slavné souvětí Victora Huga v překladu Augustina Spáčila:
Byl syn otce, kterému dějiny jistě přiznají polehčující okolnosti, ale byl také stejně hoden úcty, jako byl jeho otec hoden hany; měl všechny ctnosti soukromé a několik ctností veřejných; pečoval o své zdraví, o svůj majetek, o svou osobu, o své záležitosti; znal cenu minuty, ale ne vždycky znal cenu roku; byl střídmý, vlídný, mírný, trpělivý, dobrý člověk a dobrý vladař, spal se svou ženou a ve svém paláci měl sluhu, který byl pověřen, aby ukazoval manželské lože měšťanům: ta vychloubavost spořádaným soukromím byla užitečná po starých nemanželských okázalostech větve starší; znal všechny evropské jazyky, a co je vzácnější, znal i řeč, kterou se vyjadřují všechny zájmy, a uměl o nich pohovořit; skvělý představitel "střední – 129 vrstvy", kterou však předstihoval a v každém směru byl výše než ona; muž bystrého ducha, který sice oceňoval krev, ze které pocházel, ale vážil si více své vnitřní hodnoty, a dokonce velmi podivně se zachoval ve věci svého rodu, prohlásiv se za člena rodu orleánského a nikoliv bourbonského; byl z nejpřednějších knížat po krvi, dokud byl jenom nejjasnější Výsostí, ale když se stal králem, byl upřímný měšťan; rozvláčný na veřejnosti, stručný v soukromí; považovali ho za lakomce, ale nebylo to dokázáno; v jádře byl jedním z hospodářů, kteří snadno marnotratně vyhazují. aby ukojili své choutky nebo povinnosti: byl vzdělaný, ale neměl zvláštní zálibu v literatuře; byl šlechtic, ale nebyl kavalír; prostý, klidný a silný; jeho rodina i dvůr ho zbožňovaly; jako svůdný řečník a střízlivý státník, v nitru chladný, ovládaný bezprostředními zájmy, šel vždycky nejkratší cestou, neuměl nenávidět ani být vděčný, bez milosti používal silnějšího proti slabšímu, a většinou parlamentu dovedl zastřít tajemné jednohlasné hučení, které se tlumeně ozývá pod trůny; byl sdílný, ve své sdílnosti často až neprozřetelný, ale i ve své nerozvážnosti obdivuhodně obratný; vynalézavý v prostředcích, výrazech tváře, ve škraboškách; Francii naháněl strach Evropou a Evropu strašil Francií; nepopiratelně miloval svou vlast, ale dával přednost svému rodu; hodnotil výše vliv než svrchovanost, a svrchovanost výše než důstojnost; takový sklon je neblahý proto, že všechno zaměřuje k úspěchu, připouští lest a nezavrhuje úplně nízkost, zato však chrání politiku před prudkými otřesy, stát před rozpadnutím a společnost před pohromami; byl puntičkářský, přesný, bdělý, pozorný, důvtipný, neúnavný, někdy si odporoval a odvolával, co řekl; byl neohrožený proti Rakousku v Anconě, umíněný proti Anglii ve Španělsku, ostřeloval Antverpy a podplatil Pritcharda; Marseillaisu zpíval s přesvědčením; nepodléhal malátnosti, únavě, neměl smysl pro krásu a ideál, pro odvážnou velkodušnost, pro utopie a chiméry, pro hněv, ješitnost a strach; byl osobně neohrožený v každém směru; byl generálem u Valmy, vojákem u Jemmapes; usmíval se, – 130 ačkoliv mu kralovrazi osmkrát ukládali o život; byl statečný jako granátník a zmužilý jako myslitel; znepokojený jen před možnými otřesy Evropy a nezpůsobilý k velkým politickým dobrodružstvím; ochoten kdykoli nasadit život, nikdy však obětovat své dílo; vůli zakrýval vlivem a přál si, aby ho poslouchali spíš pro jeho rozum než pro královskou hodnost; byl nadán pozorovací schopností, ale jasnozřivý nebyl; byl málo pozorný k velkým duchům, ale vyznal se v lidech, potřeboval totiž vidět, aby mohl soudit; měl zdravý názor a pronikavý a rychlý úsudek, užitečnou moudrost, výmluvnost, zázračnou paměť; z této paměti neustále čerpal, to byl jeho jediný styčný bod s Caesarem, Alexandrem a Napoleonem; znal události, podrobnosti, vlastní jména, ale nevšímal si směrů, vášní, geniálních jednotlivců z lidu, vnitřních přání, skrytých a temných duševních odbojů, jedním slovem všeho, co bychom mohli nazvat neviditelnými proudy svědomí; horní vrstva ho přijala, ale málo s ním souhlasila spodní vrstva Paříže; z toho si pomáhal zchytralostí; příliš vládl a ne dost panoval; byl sám sobě ministerským předsedou; z malicherných skutečností dovedl znamenitě vytvořit překážku nesmírných myšlenek; ke své opravdové tvůrčí civilizační schopnosti pořádku a organizace přidával nevysvětlitelného ducha okolkování a tahanic; byl zakladatel a obhájce dynastie; měl něco z Karla Velikého a něco z advokáta; vcelku to byla postava vznešená a původní, vládce, který si dovedl zjednat moc přes neklid Francie i přes žárlivost Evropy; Ludvík Filip bude zařazen mezi vynikající muže svého století, ale byl by zařazen mezi nejslavnější vládce dějin, kdyby byl jen trochu bažil po slávě a kdyby byl měl stejné pochopení pro vznešenost jako pro věci užitečné.