Slova

Zpoždění, která mají smysl. Náhody, které se stávají těm „všímavějším“. A slova. V povídce nejen pro letní večer, kdy na chvíli utichají, aby se ráno začala skládat v nové příběhy.

Samozřejmě jsem nestíhal být včas v práci, to se mi stává čím dál častěji. S tím se ale nedá moc dělat. Když nehoda zastaví tramvaje… Tahle byla o fous! Do sedmnáctky to na křižovatce Veletržní a Dukelských hrdinů zboku skoro napasoval menší osobák (ne, typ na mně fakt nechtějte, na to mě neužije). Nakonec to odnesly jen plechy, i tak byla ale řidička auta v pořádném šoku. Jasně, na zadním sedadle měla mrňouse. Oukej, všichni v pořádku, v klidu se můžeme rozejít. Už tak mi to zabralo skoro půlhodinu. A ještě jsem zlomil tuhu, když jsem si to zapisoval.

Některým lidem se stávají divné věci. Mně vlastně jednou, to všechno ostatní už tak nějak navazovalo. Jak je to dlouho? Deset, možná patnáct let, nebo spíš dvacet? Kdo by to počítal. Teď jsem spěchal do redakce – jsem novinář, nezmínil jsem se? – a doufal, že šéf bude mít minimum poznámek. Ještě se ale musím stavit v Lidlu, nedá se jinak. Nejsem zrovna sportovní typ, už mi taky není dvacet, takže moje probíhání uličkami kolem zeleniny, kávy, cukrovinek a salámů byla spíš rychlá chůze než běh. Zpoždění jsem stejně nabíral, na dalším navíc už moc nezáleželo. Když přede mnou u pečiva začala křičet paní, seniorka kolem pětasedmdesátky, a její doprovod, zhruba stejně starý pán, padl na zem. Zrychleně a povrchně, potil se, pak jen bezvládně ležel. Paní jen nesrozumitelně křičela a nevěděla, jestli má k muži dolů nebo někam utíkat.

"Co se děje? Jsem doktor, potřebujete pomoc?" z houstnoucího hloučku vyšel muž. Okamžitě zaklekl k ležícímu a už pár vteřin na to mu masíroval srdce a instruoval dalšího člověka, co má hlásit záchrance.

"To bylo štěstí, že jste tu u něj zrovna měli kardiologa," říkal pak seniorce záchranář, když už stabilizovaného pána naložili. "To už zvládne, ale bylo to o vteřiny. Infarkt. Jak velký, to zjistí až v nemocnici. Ale jak říkám, už to zvládne," dodal, než se zapnutou houkačkou zamířili do nejbližšího špitálu a já schoval notes, propisku, a s dvěma croissanty v sáčku došel k pokladně. Celkové zdržení 46 minut. Ach jo!

Už jsem byl skoro v práci, to bych ale nesměl procházet kolem starých činžáků, ve kterých se větralo. Taky bylo přes 30 °C, horké léto. Ve druhém patře! Ani neodhadnu, kolik metrů nad chodníkem po parapetu lezlo mimino. Teda, asi už ne úplně mimino, ale tak daleko od něj být nemohlo.

"Mami prosím tě, já jsem ti říkala, že to chci jenom trochu zabrat a zespodu podšít…" zněl ženský hlas matky uvnitř, telefonovala. Dítě nebezpečně balancovalo. Vytáhl jsem notes. Co by se ale mělo stát? Kdyby někdo zakřičel, dítě se může leknout a spadne. Matka si toho ani nemusí všimnout, u hlavní ulice je vždycky rámus. I kdyby se jí třeba přerušil hovor, ještě to neznamená, že si prcka všimne. Cvakl jsem propiskou.

"Ne, mami, nebudu si kvůli tomu kupovat nový, prostě to budu nosit…" Dítě se pokoušelo vstát na vratkých nožičkách. Tak co?

"Co? Mami, prosím tě, samozřejmě, že neprší. Ne, určitě. Tak počkej. Ježíšmarjá, Martínku!" Matka to stihla tak tak, dítě se chtělo otočit, manévr vypadal hodně zrádně. Telefon zřejmě někde pohodila, už ale měla dítě v ruce a zmizela uvnitř. Přesně hodina zpoždění! Přidal jsem do kroku.

V redakci sotva někdo něco zaznamenal, kromě šéfa. Významně zvedl obočí. Tak, že bych si skoro vsadil, že se jím poškrábal vzadu na krku. Sedl jsem ke stolu, probudil ze spánku počítač, zkontroloval zadání a začal psát. Tím se živím, psaním. Píšu pořád. V práci i mimo ni, nejvíc večer, když musím utřídit zápisky z celého dne. Tisíce slov za den. Kolik jich je asi za rok? Miliardy? Píšu na dovolené, na záchodě, na procházce (nejvíc), píšu ve všední dny i o svátcích, v letním parnu i ve vánoční chumelenici. Píšu všechno. Jen svoje narozeniny jsem si nezapsal tak… pět let to bude.

O pár hodin později byla reportáž zapsaná, doplněná fotkami, zeditovaná, poslaná do systému i zlomená na stránce. Pro dnešek padla. Cigareta s kolegy a hurá na cestu domů. Tentokrát přes fitko. Cvičit jsem se nechystal, ale musel jsem se tam stavit. Naštěstí bylo na trase. To vlastně všechno…

Hned, jak jsem vešel dovnitř, přesně jsem věděl, že jsem vstoupil do chrámu testosteronu, který přehlušoval jen pach potu. Rozhlédl jsem se po místnosti. Na jedné z lavic se zrovna týpek tak o metr vyšší a širší v ramenou, než já snažil zvednout pořádně vytuněnou činku. Fakt hodně. Kolik si, blbec, těch kotoučů na ni naložil?! Že to přehnal, už asi sám tušil. Funěl, žíly naběhlé k prasknutí, ale očividně už ji nedokázal zvednout tak, aby ji mohl uložit do vidlice. Zbývalo pár vteřin, než ji pustí, a ona mu přinejlepším rozdrtí hrudník, přinejhorším ho sejme přes krk. Na recepci byl bloček lepících papírků a tužka s logem, začal jsem škrábat.

"Ty vole, co děláš?!" křikl na svalovce kolega a shora čapl tyč činky, společně ji usadili na místo. Vazoun se posadil a ztěžka dýchal, ruce ho evidentně bolely.

"Budete chtít permici nebo jenom na hodinu?" všimla si mě recepční. "Nějaký ionťák?" Zavrtěl jsem hlavou, srovnal tašku na rameni, lísteček schoval do kapsy a tužku poctivě vrátil.

Za chvíli jsem byl doma. Sotva se za mnou zavřely dveře, oddechl jsem si. Dneska už ne… Udělal jsem si hrnek čaje a sedl ke stolu, vyskládal na něj kousky papírů a notes. Teď to jen všechno přepíšu do knihy, roztřídím, založím. Měl bych si konečně zapsat ty narozeniny, včera mi bylo padesát. Nemá smysl to odkládat. Robert mi to říkal: před věkem neutečeš, když se tváříš, že o nic nejde, je to pak jen horší. Tak se ukaž!

Došel jsem do předsíně. Na lísteček, který jsem si vzal s sebou, jsem připsal: 'Dnes je 12. července 2025. Je mi padesát.' S každým dalším tahem jsem to cítil. Kosti zabolely. Zvedl jsem zrak a sledoval se v zrcadle na stěně. Obočí zesvětlalo a prořídlo, objevily se chloupky na uších, kde předtím nebyly. Kůže kolem očí se mi prohloubila do jemných vrásek. Tvář jako by se lehce svěsila, vousy prošedivěly. Budu se muset barvit. Tak, a je to. Pět let dopsáno naráz. Pobavilo by to Roberta? Zatvářil by se spíš káravě? Těžko říct, potkal jsem ho jednou.

"Píšete?" zazněl tenkrát jeho hlas, když jsem na zahrádce jedné kavárny něco dopisoval na notebooku. Kývl jsem a řekl ano. "Můžu vás na chvíli vyrušit?" zeptal se ještě. Nikdy nevíte, odkud přijde dobrý příběh. Zaklapl jsem tedy notebook a věnoval mu pozornost.

"Jistě, posaďte se," řekl jsem. Kolik mu mohlo být? Možná osmdesát, spíš víc.

"Já jsem Robert, ale to si nemusíte pamatovat, už se neuvidíme," začal.

"To je dobře, já mám příšernou paměť na jména," usmál jsem se, a smál bych se ještě víc, kdybych už tehdy tušil, že zrovna jeho jméno nezapomenu nikdy.

"Vás slova baví, že?" zvědavě na mě zíral, jako by se mi z očí snažil vyčíst, co jsem zač.

"Známe se?" neslušně jsem na otázku odpověděl otázkou.

"Trochu," řekl on. "Už nějaký čas sleduji vaši práci, víte? Vás slova baví," to už nebyla otázka, ale oznamovací věta. "Slova a příběhy."

"Ano, baví, živí mě," odvětil jsem konečně. "Měl byste pro mě nějaký příběh?"

"Tisíce," pronesl klidně a vážně, takže legraci si nedělal. "Jste připravený na jeden, který vám změní život?" Kývl jsem, opatrně a váhavě, ale kývl. Počkal jsem až před něj servírka postavila kávu a sklenici s vodou.

"Přišel jsem za vámi, protože potřebuji nástupce," začal.

"Jakého? V čem?"

"Nechte mě chvíli mluvit, k otázkám se dostaneme," zarazil mě. "Jsme taková, řekněme, velká rodina, která na sebe nemá čas, a tak se její členové nevídají. Jsme Zapisovatelé a jsou nás miliony po celém světě," pokračoval a já jsem se v duchu proklínal, že jsem dal prostor nějakému bláznovi. "Vím, jak to zní, ale… Nebojte. Pokud nakonec řeknete ne, nebudete si nic z toho pamatovat. Takže – jsme Zapisovatelé. Naším úkolem je udržení rovnováhy v detailech a předcházení situacím, které by znamenaly zásadní narušení Plánu. Jednoduše zabraňujeme nehodám, náhlým úmrtím, zkratkám…"

"Tomu nerozumím."

"Ano, jistě. Vyjdeme z toho, že každý člověk má na světě nějakou úlohu. Nemusí to být nutně nic velkého, stačí i průměrný, klidně podprůměrný život. Ale každý člověk má vliv na své okolí, mění jím další věci. Nelze připustit výpadek. Bez jednoho dílku puzzle nikdy nedáte úspěšně dohromady," vykládal. "A my jsme tu od toho, aby se ty dílky udržely takříkajíc na stole, aby se neztratily. Co když nějaká starší osoba uklouzne při vystupování z vany, udeří se do hlavy a upadne do bezvědomí, zatímco voda stále teče? A ona se utopí? Jistě, někdy taková věc má logiku, ale – co když přijde nečekaně, mimo Plán?! Tak jsme tu my."

"Jako… nějací andělé nebo tak?"

"Ale vůbec, jsme normální lidé, akorát máme moc zapisovat. Být u toho a změnit, co se stane. Zapsat alternativu. Ten člověk se na poslední chvíli zachytí madla. Té věci, o kterou by se udeřil, se vyhne. Nablízku je pomoc. To děláme." Zíral jsem na něj. Promyšlená teorie, zřejmě nějaká poctivá diagnóza. "Nevěříte, jistě. Taky jsem nevěřil. Tak to zkusíme?" Rozhlédl se. "Prosím," ukázal nakonec na servírku.

Dívka procházela mezi stoly a na podnos vršila prázdné špinavé nádobí. Skleničky, hrnky, misky od arašídů a pistácií. Proplétala se hosty až na samý kraj zahrádky oddělené od cesty nízkým kovovým plotem. A jak tak couvala, aby se vyhnula jednomu z hostů, na kluzkých dlaždicích jí podklouzla noha. Tác i s obsahem vyletěl do vzduchu, zatímco ona padala pozadu. Až na pevný kovový ohradník. To nebyl žádný hliníkový sloupek, ale kus železa, nahoře opracovaný do ozdobných hrotů. Jeden z nich teď projel lebkou dívky jako máslem, za sotva slyšitelného zvuku křupnutí. Když se po něm řinula krev a její tělo sebou začalo škubat, aby vzápětí úplně ochablo, u stolů nastal chaos a jekot. Jen Robert klidně zvedl šálek s kávou a usrkl. Byl jsem tak v šoku, že jsem se nezmohl na žádnou reakci. Pak jsem hrábl po mobilu a chtěl volat pomoc. Chytl mě za ruku s mobilem a silou mi ji položil na stůl, rukou naznačil, že nemám dělat nic.

"Tak ještě jednou, ano?" řekl tiše.

Rozhlédl jsem se. Dívka znovu po stejné trase procházela mezi stoly, sklízela nádobí.

"Co to, do prdele…?!" asi jsem zíral s hubou dokořán.

"Tak… Co by se mělo stát, aby se – nestalo?" s klidem hlesl Robert.

"Ježíš! Já nevím, já… Nesmí… Nesmí…" blekotal jsem.

"Co? Třeba dojít k 'tomu místu'?"

"Třeba." Robert vytáhl z kapsy ohmataný notýsek a pero.

"Mám ji varovat?" zeptal jsem se.

"V žádném případě! Nikdy nesmíme zasahovat přímo, nikdo si nás nesmí všimnout," zavrtěl hlavou a něco zapsal na papír. "Tak například…" významně pohlédl k servírce. Už se blížila k onomu místu, kde…

"Slečno, můžu zaplatit?" zvedl ruku muž nedaleko nás.

"Jistě," odvětila a tác položila na prázdný stůl. Hosta zkasírovala, vrátila se pro nádobí, ale místu, kde předtím uklouzla, už se vyhnula.

"Například takhle," uzavřel Robert a já jsem nebyl schopen snad ani dýchat. "Ovládáte čas?" zeptal jsem se a připadal si, jako bych právě zešílel a prožíval extrémní halucinaci.

"Ano, ale nesmíme to dělat často, a jen v krajním případě. O pár vteřin. Je to jen lokální záležitost, někdo by si toho mohl všimnout. Ale jak bych vás měl jinak přesvědčit."

"Oukej, takže vy prostě…"

"Zápisem vytvoříme alternativu, to je všechno."

"To je všechno?! Chci říct – vždyť to odporuje všemu!"

"Naopak, všemu to prospívá," nedal se. "Tím to ale nekončí. Všechny zápisky musíte schraňovat a evidovat, sem," vytáhl z tašky velkou knihu, velkou, ale zase ne tak tlustou. Jako by vytušil, co mi prošlo myslí. "Vejde se do ní všechno. Jakmile dojdete na konec, stránky se samy vyčistí."

"Kam to mizí? K… Němu?" mrkl jsem k nebi, nejistě.

"Ale prosím vás, copak vy jste věřící?"

"Vlastně, tak nějak po svém…"

"Ne, k Němu asi ne, aspoň o tom nic nevím. Tohle je spíš věc osudu než Boha. Ta další logistika mi taky není jasná, každý máme jen ty nejnutnější informace, které potřebujeme ke své práci."

"Práci? Říkáte tomu práce?" usmál jsem se.

"To také je. Víte, jak se někdy naběháte? A já už jsem opravdu unavený," pokrčil rameny. "Proto bych také rád, abyste to převzal. A za čas, až na tom budete jako já, zase si najdete nástupce. On se vám sám ukáže."

"A… jak přijdete na to, kde máte být?" ignoroval jsem jeho poslední slova.

"Prostě jdete, úplně běžně. Ty nepředpokládané situace se dějí pořád a každému. Záleží na jejich četnosti a vážnosti. Když jste blízko toho místa, najednou to vidíte. Jak bych vám to… Ve své hlavě najednou víte, čemu máte zabránit. Tak co? Zaujalo vás to?"

"No, moji pozornost jistě máte, ale… Proč zrovna já?"

"Milujete příběhy, milujete slova, máte empatii, umíte se dívat. To jsou základní podmínky. A také vedete dost osamělý život na to, abyste nebyl nápadný."

"Asi to bude hloupé, ale… Je za to… Něco?" Rozesmál se.

"Co byste si tak asi představoval? Ale ano, něco málo. Třeba se vám po celou dobu výkonu nic nestane. Vlastní život sice přepisovat nesmíte – žádné výhry v sázkách, žádné náhlé nálezy balíku peněz, krásné ženy, luxus… Nic takového. Naopak musíte pečlivě zapisovat i své narozeniny, čas pro vás začne fungovat trochu jinak. Ale, jak je známo, manipulovat s ním není dobré."

Seděli jsme tam ještě nejméně dvě hodiny, během kterých mi vysvětloval všechny záludnosti téhle profese a já? Já jsem, vlastně ani nevím dodnes proč, kývl. Snad ze zvědavosti. Od té doby jsem ho neviděl, zřejmě si někde užíval důchodu bez štosů papírků, lístečků a útržků popsaných slovy.

A teď tu stojím, během pár vteřin zestárlý o pět let. Čaj už mi dávno vystydl, tak jsem ho vylil a začal vařit nový. Odsypal jsem do louhovacího sáčku dvě a půl lžičky anglické směsi, uvařenou vodu nechal chvíli odstát a pak na pět minut zalil. Přidal cukr, kapku citrónu. Lahoda! Protáhl jsem si najednou o pět let tužší svaly a kosti v zádech, znovu usedl k práci. Ještě musím nějaká slova zapsat.

Jak jsem dnes poměrně snadno přiměl řidiče tramvaje, aby se ohlédl dřív a rychleji zareagoval na blížící se auto. Jak jsem pak o něco složitěji zapsal muže, který se náhle objevil v davu nakupujících v obchodě a náhodou byl kardiolog, aby pak zase v davu zmizel. Takové lidi si pamatuje jen málokdo, v chaosu. A už vůbec nikdo nezaregistruje, že to byla jen vedlejší postava, která vznikla pro svůj výstup a pak přestala existovat. Jak jsem na poslední chvíli matku mladé ženy přinutil pár slovy, ať svou dceru požádá, aby se podívala z okna, jestli neprší – po týdnech absolutního sucha. Jak jsem obrátil pozornost jednoho posilujícího k druhému, to bylo vážně jednoduché. Ale účinné. Dnešek byl vůbec v klidu, už jsem zažil náročnější dny a třeba tomu, kdy jsem vzplanutím powerbanky v kufru na palubě letadla s poškozeným motorem zabránil jeho vzlétnutí, se vůbec nevyrovnal.

Tak asi třicet služby mě ještě čeká? Zhruba. I tak už se začínám rozhlížet po těch, které baví slova. Vidím i vás. Jak hltáte příběhy. Kdo ví? Třeba si k vám za pár let přisednu a udělám vám takovou hodně zvláštní nabídku. Kdo ví… Zatím to jsou jen… Slova.