Poslední sklenička se Samem Neillem. Zpověď chlápka, který náhodou přežil Jurský park
Byl ikonou stříbrného plátna, tváří našich nejoblíbenějších blockbusterů i úspěšným vinařem, který ze všeho nejvíc miloval dotyk se zemí. Sam Neill nikdy netoužil po tom stát se odtažitou celebritou. Jeho spontánně napsané memoáry Už jsem vám to vyprávěl? jsou fantastickým, třeskutě vtipným a do hloubky jdoucím zrcadlem muže, který nás bohužel nedávno navždy opustil, ale svůj laskavý úsměv a historky z karavanů tu nechal žít dál.
Hollywoodské biografie bývají jako nepodařené plastiky. Dokonalé na povrchu, tuhé uvnitř a plné předstíraných emocí, které vám pečlivě naordinoval dobře placený PR tým. V případě novozélandského velikána Sama Neilla ale naštěstí můžete podobná očekávání hodit rovnou do koše. Jeho memoáry, které v českém překladu Michala Čermáka vydalo nakladatelství Pangea, totiž vznikly za okolností, při kterých jde veškerá společenská pretence stranou.
Na tuto knihu jsem narazil překvapivě až ve chvíli, kdy můj oblíbený představitel čaroděje Merlina ze stejnojmenného dvojfilmu a samozřejmě Dr. Alana Granta z Jurského parku zemřel. Ale vlastně mám radost, že tu se mnou, s námi všemi, díky svým memoárům může dále být. A všem svým rolím. Tak tedy, pojďme si odpovědět na otázku z názvu knihy "Už jsem vám to vyprávěl?".
Z nemocničního lůžka až na vrchol hitparád
Sam Neill nezačal psát proto, aby se pochlubil sbírkou hereckých cen. Na počátku roku 2022 dostal facku v podobě diagnózy krevní rakoviny ve třetím stadiu. Agresivní léčba, ztráta vlasů i hlasu, a především svazující nejistota z toho, kolik času zbývá. Většina lidí by se stáhla do sebe, ale Sam? Ten vzal pero a začal psát, aby to čekaní zkrátka nějak přežil a nezbláznil se z něj. Výsledkem je text, který vůbec nepůsobí jako uspořádaná kniha. Je to neřízený proud vzpomínek, ze kterého máte pocit, jako byste s autorem seděli u něj na verandě s lahví špičkového Pinot Noir a poslouchali jeho drsné, fascinující, a hlavně neuvěřitelně vtipné historky.
"Strávil jsem slušný kus svého života tím, že jsem seděl v karavanech, prostě v obytných přívěsech. Vysedával jsem někde poblíž místa, kde se zrovna natáčelo, a čekal, až mi někdo řekne, co mám dělat. Seděl jsem a četl noviny, někdy dokonce i scénář. Dnes zírám na svůj iPhone a hledám osvícení – a nikdy ho tam nenajdu," přiznává Neill hned v úvodu. Skáče od vzpomínek na kruté dětství v Irsku k momentu, kdy se jako malý, silně koktající chlapec v jedenácti letech na Zélandu rozhodl, že si prostě musí změnit jméno. Být Nigel, jak píše s typickou suchou jízlivostí, znamenalo být na drsném školním hřišti sežrán zaživa. Být Samem byl začátek nové cesty. Cesty, která ho – k jeho neustálému, celoživotnímu údivu – dovedla až před filmové kamery.
Syndrom podvodníka mezi dinosaury
Když Neill píše o filmovém světě, dělá to s ohromující a vzácnou pokorou. "Tato kniha je o herectví. Je také o mém životě, na němž není nic skutečně výjimečného, ale je můj," míní herec. Nebude vás krmit detaily o tom, jak studoval psychologii postavy. Raději se vám svěří, že během gigantické kampaně na Jurský park v devadesátých letech trpěl brutálním syndromem podvodníka. Studio totiž propagovalo film jako megahit "bez filmových hvězd", což Neilla (přes nesporný talent jeho i kolegů jako Laura Dern nebo Jeff Goldblum) docela pobavilo. S úsměvem připouští, že stát se akčním rváčem à la Stallone ve svých pětačtyřiceti letech byla vize navýsost komická. Vždyť on hrál celý život jen "obyčejné chlápky".
Ještě silnější, ba přímo mrazivé, jsou ale jeho portréty kolegů. Neill se ukazuje jako hluboký znalec lidské duše, když vzpomíná na Robina Williamse. Popisuje ho jako giganticky a nezadržitelně vtipného parťáka z natáčení, aby následně zasadil ránu konstatováním, že na dně téhle komediální studny byl ten nejsmutnější a nejosamělejší muž na celé planetě. Tyhle záblesky pronikavé empatie knihu povyšují nad veškerý bulvár.
Odvaha smát se vlastní zkáze
Je to zvláštní paradox. Kniha je prostoupena tématem smrtelnosti, ale přitom srší nezkrotnou oslavou života. "…možná umírám. Budu to muset urychlit. Najednou mám poprvé v životě dost volného času a můžu přemýšlet a můžu psát. Protože psaní, zapisování myšlenek a vzpomínek, je balzám," vypráví autor, který neváhá celou kapitolu věnovat absurdním, fekálním problémům při chemoterapii, kdy se zarytý pragmatik v nouzi na toaletě upřímně modlí k Panně Marii, a vy u toho budete regulérně slzet smíchy. Vypráví vám o své milované vinici Two Paddocks i o praseti Angelice s takovou láskou, že budete mít chuť okamžitě sbalit kufry a odstěhovat se na zélandský venkov.
Už jsem vám to vyprávěl? není jen testamentem legendárního herce. Je to manifest slušnosti, nadhledu a lásky. Sam Neill tu už s námi není, ale vsadím se, že pokud v nebi čepují dobré víno, právě teď s úsměvem dovyprávěl nějaký ten vtip. Věnujte mu pár večerů svého života, stonásobně se vám to vrátí.
Hodnocení: 85 %