Mistrovská lekce od Stephena Kinga: Dveře při psaní musí být pevně zavřené

Záhada dokonalého textu trápí každého, kdo někdy upřeně zíral na neúprosně blikající kurzor a toužil poskládat slova tak, aby čtenář zapomněl dýchat. Jak psát s takovou lehkostí, aby text ožil? Odpovědi netřeba hledat v předražených rychlokurzech plných korporátních frází o synergii a obsahu. Stačí potichu otevřít dveře do pracovny literárního giganta, jehož knihy formovaly představivost celých generací.

Základním a nejpřísnějším pravidlem krále napětí je nekompromisní masakr. Masakr příslovcí. Cesta do literárního pekla je totiž dlážděna slovy končícími na "-ně". Pokud váš hrdina zavře dveře rázně, je to neškodná nuda. Pokud jimi však práskne tak, až ze zdi sletí starý portrét, čtenář ustrne s ním. Příslovce podle Kinga nejsou ničím jiným než maskovaným strachem autora, že nedostatečně vysvětlil své záměry. Stejný, ne-li horší osud musí potkat trpný rod. Není nic tragičtějšího než bázlivý spisovatel schovávající se za opatrné, pasivní konstrukce. Věty musí textem proudit, tepat a žít, musí útočit napřímo a neskrývat se za složitá odosobnění. V jednoduchosti a ráznosti je síla, která dokáže rozbušit srdce.

Archeologie hrůzy a organický růst

Globální úspěch Kingových knih spočívá také v jeho organickém přístupu k příběhu. King z duše nenávidí proškrtané, umělé osnovy. Děj je pro něj jako prastará, křehká fosilie ukrytá hluboko v zemi. Autor je jen archeologem, který postavy vhodí do pekelně vypjaté situace a pak opatrně, štětečkem a dlátkem, sleduje, jak zareagují. Narýsovat jejich chování předem znamená onu vzácnou fosilii zlomit. Zde se zrodila pravda: příběh si žije vlastním životem, stačí mu jen naslouchat a jít mu z cesty. Tímto způsobem vzniká text, který dýchá, roste a přirozeně se vyvíjí, aniž by působil jako předem nalinkovaná, umělá konstrukce.

Magie zavřených dveří a krutá matematika

Jak tedy ikonickou legendu vytěžit na maximum pro naše vlastní texty, e-maily či první romány? Návod je nečekaně prostý. První verze textu musí bezpodmínečně vznikat za hermeticky zavřenými dveřmi. Bez internetových vyrušení, bez nevyžádaných rad a hlavně bez autocenzury. V této křehké fázi píšete jen a pouze pro sebe. Dáváte absolutní průchod fantazii a objevujete Kingovu ztracenou fosilii.

Teprve když dopíšete poslední tečku, dveře se konečně otevírají dokořán. Nastupuje chladná, analytická mysl, jež bez emocí zkontroluje, zda celá struktura dává dokonalý logický smysl. A na samý závěr přichází to nejdůležitější – Kingovo zlaté pravidlo deseti procent. Věřte si, nebo ne, vaše druhá verze textu musí být vždy minimálně o deset procent kratší. Proškrtat plevel, vymazat krkolomné vysvětlování a nechat jen to, co má skutečnou jiskru a význam. Spojení živelné, divoké energie a přesné struktury vytvoří text, kterému prostě neodoláte. Stačí jen začít. O zbytek už se postarají vaše postavy.

Ukázka z knihy O psaní:

No dobře – takže jste ve své pracovně, máte zataženou roletu, zavřené dveře a telefon vytažený ze zdi. Televizi jste vyhodili a zavázali se k tisíci slovům denně, děj se co děj. Teď přichází ta velká otázka: O čem budete psát? A na ní stejně velká odpověď: O čemkoli chcete. Úplně o čemkoli... pokud budete psát pravdu.

Na hodinách psaní vám vtloukali do hlavy: "Pište o tom, co znáte." Zní to dobře, ale co když chcete psát o kosmických lodích, které objevují nové planety, nebo o muži, který zavraždí manželku a snaží se zlikvidovat její tělo v sekačce na dřevo? Jak má spisovatel takové smyšlené nápady (nebo tisíce jiných) dát dohromady s poučkou "pište o tom, co znáte"?

Myslím, že byste si ji měli vykládat co nejobecněji a nejšířeji, jak to jde. Pokud jste instalatér, znáte především instalatéřinu, ale kromě ní znáte samozřejmě i spoustu dalších věcí; také srdce toho hodně ví a stejně tak představivost. Díky bohu. Nebýt srdce a představivosti, bylo by ve světě beletrie asi dost pusto. Možná by vůbec neexistoval.

Co se žánru týče, bude asi nejlepší, když začnete psát to, co rádi čtete – už jsem tu líčil, jak jsem se jako kluk zamiloval do hororových komiksů, dokonce do takových podrobností, až to muselo být otravné. Ale já je opravdu miloval a zrovna tak hororové filmy jako Vzala jsem si příšeru z vesmíru, což pak vedlo k povídkám typu "Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů". A trochu komplikovanější verze téhož příběhu píšu vlastně dodnes; prostě jsem vyrostl s láskou k noci a neklidným rakvím, toť vše. Jestli se vám to nelíbí, můžu na to jen pokrčit rameny. Teď už mě nepředěláte.

Pokud jste fanoušek science fiction, je naprosto přirozené, že budete chtít psát science fiction (a čím víc SF jste přečetli, tím je pravděpodobnější, že nebudete chtít jen znovu navštěvovat tak konvenční a dávno vytěžená témata, jako jsou space opera nebo dystopická satira). Pokud se vám líbí detektivky, budete chtít psát detektivky, čtete-li milostné románky, budete přirozeně chtít napsat pár svých. Na tom není nic špatného. Spatné by podle mě naopak bylo, kdybyste se odvrátili od toho, co znáte a máte rádi (nebo přímo milujete, jako jsem já miloval ty staré komiksy a černobílé hororové bijáky), kvůli věcem, o nichž si myslíte, že udělají dojem na vaše přátele, příbuzné a kolegy ze spisovatelského kroužku. Stejně špatné je cíleně se věnovat určitému žánru nebo druhu beletrie jen pro peníze. Za prvé je to nemorální – úkolem beletrie je hledat pravdu uvnitř pavučiny lží příběhu, ne dopouštět se intelektuálních podvodů v honbě za dolarem. A za druhé, přátelé, to nefunguje.