Portál

11.07.2022

Vlastně vůbec nevím, jak začít. Ale potřebuju si to všechno zapsat. Pro sebe, hlavně, možná i pro vás. Bude to můj první příspěvek na blog, teda - jestli se vůbec kdy odhodlám to zveřejnit. Asi bych měl začít sebou, že jo? Jmenuju se Lukáš, je mi čerstvě sedmnáct a...

Dobře, řekl jsem 'pravdu', tak budu psát pravdu... Je mi sedmnáct a jsem panic. Ne, že bych s tím nezkoušel nikdy nic udělat, ale jsem to, čemu se říká nerd. Jsem to, čemu málokdo rozumí a vlastně je mi to dost jedno. Většinou. Nosím ty divný svetry a mikiny s nápisy, kterým rozumím jenom já a podobně postižení. Akorát to není dobrá vizitka, když chcete na střední sbalit holku a poblíž jsou spolužáci. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. I když to trochu souvisí.

S mámou a bráchou bydlíme na Kampě v Praze. Nádherný místo, to mi věřte. Pokud zrovna nejsou povodně. Brácha je starší a spíš netuší, že existuju. Máma, která se tu narodila a vyrůstali tu i její rodiče, ta má svůj svět. Kamarádky, a potom, co umřel táta, je radši u vínečka než doma. Ale to si nestěžuju, kdepak, já jsem jinak spokojený. Vždycky jsem měl svoje knížky, svoje filmy, hry a taky... Teď to opravdu začíná. Taky "ji".

Dlouho jsem neměl tušení, jak se jmenuje. Ale vždycky byla prostě úžasná. Potkával jsem ji skoro denně. Samozřejmě "náhodou", což někdy dalo dost práce. Abych si přivydělal, venčím jedné starší sousedce psa. Takovýho opelichanýho smetáka, ale je docela fajn. Chodívám s ním doteď po náplavce u restaurace Gotika a do nedalekých parků, kde vždycky míjíme třeba sochu Dívky s amforou. Ta mi jí připomínala. Ta živá sedávala před restaurací na zahrádce, zadumaná do knížky, a popíjela někdy kafe, jindy jenom vodu s citronem. Orosená sklenice se třpytila stejně jako její světlé vlasy, když jimi pronikalo jarní, letní nebo podzimní slunce. Co vám budu povídat, byl jsem do ní hotovej! Tak nějak jsem tušil, že bychom si mohli rozumět. No dobře, přál jsem si to. Vypadala totiž taky jako nerd, teda, možná víc "emo". Jak se pořád oblékala do těch tmavých hadrů... K tomu si představte děsně světlou pleť, skoro jako mají zrzky, ale ona byla blondýna. A měla ty nejúžasnější zelený oči, co jste kdy viděli! Navíc se zdála věkově tak nastejno, řekl bych. Prostě ideál. Celý hodiny jsem se dokázal zabavit představou, jak spolu chodíme městem, jíme zmrzlinu, až je nám špatně. Jak se k sobě tiskneme v kině, v zimě u kašen a nad Prahou na vyhlídce od Hradu. Jak spolu paříme hry, bavíme se o Pánovi prstenů, Hvězdné bráně a tak...

Že o ní ale vlastně nic nevím, jsem říkal? Říkal. Jenom jsem ještě tušil, že bydlela někde poblíž. Ale kde? A stejně, k čemu by mi to bylo, říkal jsem si vždycky. Že bych jí vůbec oslovil, to mě ani nenapadlo. Určitě bych se strašně ztrapnil. A tak je to se mnou pořád.

Možná před měsícem by ta historka v tomhle místě i končila. Jenže se všechno změnilo, takže možná opravdu začínám až teď. Nějak těch začátků mám moc, a ještě jsem se nedobral k tomu hlavnímu, haha. Tak teda... Jen doufám, že tyhle řádky neobjeví třeba brácha. Skončit v blázinci u pletení košíků je to poslední, co týpek jako já potřebuje, no ne?

Byly Vánoce, který se u nás doma nikdy zvlášť neslavily. Máma šla za kámoškami na svařák, brácha se neukázal už dva dny, na rozdíl ode mě ženský měl. Tak jsem poměrně brzy dělal to, co mě taky baví - koukal oknem do tmavý ulice, a představoval si, co by mohlo být, kdybych sám byl někdo úplně jiný. Už jsem vám zmiňoval ten barák? Asi ne. Naproti, kousek od našeho domu, vmáčklej mezi dva další, je takovej starej polorozpadlej barák. Mám podezření, že drží jenom díky těm dvěma. Kdysi mi táta vyprávěl, že takhle vypadá už spoustu let.

Za normalizace v něm byla část městského archivu, patra plný kovových a dřevěných skříní narvaných šanony, papíry, deskami a později disketami. Ještě těmi tři a půlpalcovými. Po listopadu v roce 1989 ho vystěhovali, pak dům koupil nějaký Ital, že ho předělá na hotýlek, ale prý si to dost rychle rozmyslel, když sečetl náklady na opravu. A barák od té doby chátrá. Zatloukli mu dveře a zazdili okna, aby tam nelezli bezďáci a feťáci. Tenhle dům já miluju! Vidím v něm něco jako obchod s černou magií Borgin a Burkes v Obrtlé ulici v knížkách o Harrym Potterovi. Což samozřejmě taky nemůžu nikomu říct.

No, a tak jsem na ten barák zase civěl, a představoval si, jak bych mohl změnit spoustu věcí, kdybych byl čaroděj jako ti, o kterých si čtu. No jo, je to trochu dětinský, ale co už. Ještě mi zkuste říct, že vás to nikdy nenapadlo, co byste dokázali, kdybyste měli neomezenou moc. Jenže tahle noc fakt nebyla pohádková. Ani vánoční.

Totiž... Jak jsem tak koukal na ten barák, ulice úplně ztichla. Jenom pár hnusně vlhkých sněhových chuchvalců padalo na parapet, na chodník a lampy. A pak jsem uviděl ji. Po těch letech, co se jí snažím potkávat, bych se ani ve tmě nespletl. Ale nebyla sama. Šli s ní dva chlápci, každý z jedné strany. Jak se ve tmě jejich siluety slévaly, mohli ji klidně vést, nebyl jsem si jistý. Oba byli vyšší, a o dost. Do obličejů jim nebylo vidět, měli na hlavě kapuce. Co plácám, kapuce?! Měli kápě! Zamžoural jsem očima, jestli se mi to nezdá, ale fakt - měli! V dlouhých kabátech vypadali jako náckové, hromotluci bez ksichtu. A ona mezi nimi, jako jehně na porážku. Tak to vypadalo. Jenže nekřičela, nebránila se. Jenže vzápětí mi došlo, že by to stejně bylo zbytečné - ti dva by si ji podali kdykoli s jednou rukou za zády. Jenže jsem tu ještě já!

Nespouštěl jsem je z očí, a přitom sáhl po mikině, rychle obouval aspoň tenisky, které byly po ruce. A pořád sledoval, kam jdou. Mířili přímo k té ruině! Jak jsem ještě stihl zahlédnout, než jsem vyrazil z bytu a po schodech ven na ulici, ty zatlučené, nedobytné dveře do baráku byly asi tak zabezpečené, jako domek pro Barbíny. Jeden z chlapů prostě vzal za kliku a otevřel je, ani se moc nenadřel.

Když jsem k nim doběhl já, dům zase vypadal, jako by se nic takového nedělo. Jako by dveře držely a já měl jenom vidiny. Uvnitř ticho a tma. Chvíli jsem váhal, jestli fakt nejsem idiot, který vidí nesmysly, ale stejně jsem vzal za kliku. Nešlo to tak lehce, ale cítil jsem, že je opravdu otevřeno. S největší opatrností jsem zatlačil na dveře a pomalu otevřel tak, abych se protáhl do úzké chodby. Dlaždice na zemi byly rozbité, všude kupičky prachu, písku a já nevím čeho ještě. Dávno vybledlá malba a útržky tapet na stěnách, ze stropních svítidel zbyly jen černé objímky s trčícími střepy žárovek. Našlapovat úplně neslyšně bylo nemožné, ale snažil jsem se. Rozsvítil jsem baterku na mobilu a schoval ho pod mikinu, aby nebylo světlo tak ostré. Doufal jsem, že takhle budu nenápadný.

Znovu mě napadlo, jestli se právě nedopouštím vloupání. Vůbec to nevypadalo, že by sem někdo přede mnou vešel. Zvenčí byl slabě slyšet lehký zimní vítr, monotónní šum města, a to bylo všechno. Jenže to nebyl jen šum města. Čím dál jsem v chodbě postupoval, tím jasněji jsem slyšel jiný monotónní zvuk. Hluboké hlasy, šeptající v rytmu, pomalém a vláčném, valícím se domem nenápadně, jako hustý dým. Šel jsem za tím zvukem, pak najednou začal slábnout, vzdalovat se. Udělal jsem pár krátkých kroků zpět, opět zesílil. Teprve teď jsem si všiml dveří ve stěně, pod nánosy špíny skoro neviditelných. I ty šly otevřít. Hned za nimi začínalo schodiště dolů, nejspíš vedoucích k Čertovce, jak jsem věřil. K vltavskému kanálu mezi domy. Ale jak jsem sestupoval, uvědomil jsem si, že někde zespodu jde matné světlo. Vypnul jsem tedy baterku a mobil schoval do kapsy. Letmo jsem zjistil, že je bez signálu. Takže já bez šance kamkoli se dovolat. Snad to nebudu potřebovat, doufal jsem. Co jsem ale viděl za pár vteřin, mi zježilo všechny chlupy na těle! Říkám vám, doufal jsem, že to nepustím rovnou do tepláků!

Sklep, kam jsem skoro sešel, byl plný kamenných sloupů, mezi kterými prosvítalo světlo velkých svící a jakýchsi misek s ohněm, rozestavěných do pravidelného tvaru po zemi v nejširší části místnosti. Nenapadlo by mě, že může být tak prostorná, musela se táhnout i pod vedlejšími domy. Ale za sloupy jsem byl rád. Tvořily dokonalý úkryt. V tom širším prostoru jednotlivé ohně obklopovaly velký kamenný podstavec. Nejvíc připomínal obětní kámen nebo oltář. Na jednom konci měl jamku, od níž vedla tenká stružka. Nechtěl jsem vůbec vědět, k čemu měla sloužit. Ale to nebylo to nejhorší. Kolem kamene stálo možná deset, možná víc, stejně oblečených chlapů, jako byli ti dva venku. A opravdu - to, co jsem považoval za kabáty, byly pláště s kápěmi. Nikomu nebylo vidět do tváře. Jen tak stáli, dunivými, ale tichými hlasy šeptali. Ne, něco zpívali.

A pak... Pak utvořili kordon, dvouřad, jímž prošli ti dva a 'ona'. Převlečená do podobného hadru, jako měli ostatní. Ten její byl ale tmavě zelený, jak se zdálo. Na okrajích dokonce zdobený nějakými klikyháky. Teď ji skutečně vedli jako na porážku a já jsem nepochyboval, že ji museli něčím omámit. A že ji rozhodně nečeká nic dobrého. Měla přivřené oči, což jenom potvrzovalo moje podezření. Určitě netušila, co se děje. A já začal panikařit, i s tím staženým zadkem. Mám vyběhnout a volat pomoc? Nebo něco udělat sám? Začít vřískat, třeba? Co, když pak sbalí i mě? A co bych asi policajtům do telefonu řekl?! Že se tu koná... Co vlastně? Nějaký uhnutý rituál? Nebo tu budou točit porno? Svlékli ji! Oni ji opravdu svlékli a nahou vedli dál k tomu šutru. Co bych dal za takový pohled dřív, ale v téhle situaci fakt ne!

Už jí pomohli nahoru a pořád tak nějak nevědomou položili. Do prdele! Co mám teda dělat?! Hrát si na hrdinu nemělo smysl, možná bych stihl udeřit jednoho nebo dva, než by mě skolili do prachu. Utvořili kolem ní kruh a jedna z postav si stoupla k její hlavě. Z desky kamene zvedla... Co to je? Není to jasně vidět... Ale ano, teď se to zablýsklo! Je to kudla a pořádná! Postava ji zvedla nad hlavu, ostatní se chytli za ruce a uzavřeli kruh kolem kamene. Nebyl jsem schopný jediného pohybu, i když jsem věděl, že zbývají nejspíš ani ne vteřiny, než už nebude pomoci.

"Nejsme sami," zaduněl mi najednou do ucha hlas. Aniž bych o něm věděl, jeden z mužů v hábitu stál přímo za mnou, jak dlouho asi? Než jsem stihl cokoli udělat, chytil mě za obě ruce a zkroutil mi je za záda. Vedl mě k ostatním, kteří přerušili rituál, ale stále mlčky stáli a kápě se otočily směrem ke mně. Bylo to snad horší, než kdyby řvali. Nezvládl jsem víc, než tiše syčet bolestí.

"Nechte mě. A nechte jí. Za chvíli jsou tu policajti, volal jsem je!" odhodlal jsem se naivně a hlas mi přeskakoval jako štěněti, které se teprve učí štěkat. Nereagovali. Pak se ten, co mě držel, ozval znovu.

"Co s ním?" řekl suše, bez jakékoli emoce. Další beze slova poodešel dál za jeden ze sloupů, a když se vracel, v pravé ruce držel nějakou láhev. V levé nůž. Ne ten, co měl jejich šéf - myslím, že to byl šéf. Ale pořád působil dost jednoznačně a hrozivě. Tedy - ten nůž.

Takže co? Chtějí mě otrávit nebo podříznout? Nejspíš obojí, domyslel jsem si, když ten s nožem odzátkoval a přisunul hrdlo láhve k mým rtům. Nůž mi přitiskl ke krku. Nemusel nic říkat, bylo to výmluvné. Ale já se napít nechtěl. Jestli tu mám, do prdele, umřít, určitě jim to neusnadním. S rukama pořád zkroucenýma za zády jsem nemohl pohnout, ale kopat jsem mohl.

Vymrštil jsem pravačku, co to šlo. Láhev šla k zemi, a jak narazila do tvrdé podlahy, než se rozlétla ve střepech, ten zvuk prořízl tíživé a hrozivé ticho sklepení. I nůž se od mé kůže vzdálil, když zasažený kopancem couvl.

"Počkejte, nechte ho!" zazněl další hlas, její. Seděla na kameni a překvapeně se na mě dívala. K jedné z postav se natáhla pro zelený plášť, hodila si ho přes ramena a sestoupila z kamene. Šla přímo ke mně, cestou jen lehce pokynula a sevření mých rukou povolilo. Postavy ode mě odstoupily a já už nechápal vůbec nic.

Skoro se to celé jevilo, že je má na povel ona. Zastavila se a dívala se mi přímo do očí, nakonec se jí na tváři objevil sotva znatelný, ale rozhodně povzbudivý úsměv.

"Ty jsi Lukáš, viď?" řekla. Překvapeně jsem zamrkal a vydechl. "To víš, že tě znám?" usmála se víc. "Myslíš, že jsem se nezajímala o někoho, kdo se mě tak vytrvale přes dva roky snaží potkávat?" a další úsměv.

"Co se to tady, do prdele, děje?!" vysoukal jsem konečně a pořád jsem se skoro zajíkal. Ještě okamžik zkoumala můj obličej. V znovu nastalém tichu jen v koutech z vlhkých zdí odkapávala sražená voda. Stěny byly lesklé, určitě slizké.

"Dobře. Řeknu ti to," kývla nakonec.

"Órlaith!" ozval se varovně zase ten jediný, kdo za celou dobu zpod kápě promluvil. Umlčela ho gestem. Něžně mě chytila za ruku a odváděla si mě stranou, ke schodišti, kam se posadila a vyzvala mě, abych se připojil.

"To, co ti řeknu, nebude ani v nejmenším dávat smysl a nejsem si jistá, jestli to vůbec pochopíš," zvážněla. "Víš, mé pravé jméno je Órlaith Fannoni. Pocházím z rodu Tuatha Dé Danann, z lidu bohyně Dany. Danaové, staří keltští Bohové, kdysi vládli Irsku a od dávnověku střežili prastaré učení magie. Já jsem jednou z těch, kdo znají úkryt Lia Fáil, kamene osudu. Ten jediný má schopnost odhalit právoplatného vladaře pozemského i našeho světa." Na chvíli se odmlčela, čekala na moji reakci. Zatím žádná nebyla, bezvýrazně jsem ji pozoroval a pokoušel se všechno v hlavě usadit na správné místo. Ne do oddílu 'šílenství', ale spíš někam, kde bylo místo pro cosi nepopsatelného.

"Po celém světě mají Keltové svá působiště, vždy měli," pokračovala. "A dodnes stopy našich předků najdeš i tady, ve vaší zemi. Ano, i na území Prahy. Tato místa využíváme jako útočiště, když je pro nás nebezpečné setrvávat doma a ohrožují nás nepřátelé chamtiví po moci a odhalení magie," ujistila se, že má stále moji pozornost. "Teď přišel čas, abych se vrátila domů a připojila se k rodině. Abychom chránili minulost pro lepší současnost. Musím se vrátit do své doby," dodala.

"Takže... Tihle tady a to všechno... Nechtěli tě zabít?" zeptal jsem se.

"Ne. Naopak. Všechno je to rituál 'meče světla z Goriasu', města, kam se musím vrátit. V ostří té rituální dýky se spojí energie tohoto místa s očistnými plameny ohně a magií dnešní noci. Mé tělo se skrze tu sílu, skrze portál, který vytvoří, přenese zpět odkud přišlo."

"Ty jsi tedy z toho... Goriasu? To je kde?"

"Nejde ani tak o to kde, ale hlavně kdy," pokrčila rameny.

"Počkej, kolik ti vlastně je?" nedalo mi.

"Řekněme, že mě po různých částech světa moji ochránci, druidové..." ukázala rozmáchlým gestem po mlčenlivých postavách, "...že oni mě doprovázejí déle, než stojí tohle město. Kdysi jsem viděla, jak se staví orloj," dodala s uličnickým mrknutím, ale mě to tedy vůbec nepřipadalo vtipné.

"Jasně, to je mi podobný. Když už si najdu holku, co se mi líbí, je jí pár set let," komentoval jsem to hořce. Rozesmála se.

"Pár tisíc, mimochodem," opravila mě. Když ale viděla můj výraz, dodala. "Ale kdybych byla odsud, nejspíš bych si s tebou vyšla moc ráda." Pak se stalo něco naprosto božího! Nečekaně zvedla ruku a pohladila mě po tváři. A nejen to! Naklonila se ke mně a na tu tvář mě políbila horkými, měkkými rty. Musel jsem ale příšerně zčervenat! "Neboj, na každého v životě někdo čeká," zašeptala, než se zvedla. "Už je čas," řekla a pomalu se vydala zpět ke kameni.

Zvedl jsem se i já, ale zůstal stranou. Znovu se kolem kamene rozestavěli druidové, Órlaith svlékla plášť a ulehla na hrubou plochu oltáře. Pohled na její tělo nejspíš nikdy nezapomenu, věděl jsem. Hlavní druid, když se ostatní chytli za ruce jako předtím, zase zdvihl dýku. Všichni začali odříkávat tichá slova. Zpočátku neznámým jazykem, který byl ve své zvukomalebnosti mystický a skoro hypnotizoval. Pak jsem ale rozeznával jednotlivá slova.

"Udělte, velcí, svou ochranu. A v ochraně sílu. A v síle porozumění. A v porozumění poznání. A v poznání spravedlnost. A ve spravedlnosti lásku k ní. A v té lásce, lásku všech existencí. A v ní lásku Země, naší matky, a veškerého dobra. Vyšlete dceru svou zpět v čase do chvil, v nichž nalezne svůj úkol, svůj cíl i sílu svou. Tam, kde rozkládá se Gorias!" Při posledním slově se celá místnost rozsvítila, jak se do čepele dýky vlévala záře ze všech směrů a ta podobně jako rozžhavené sklo ze sklářské pece "stékala" do středu Órlaithina čela. Odtud pak po celém jejím nahém těle, světlo pokrylo každý centimetr jeho povrchu, obléklo ji do téměř bílého pulsujícího jasu, až mě z něj pálily oči. Sotva jsem mrkl a jas se rozplynul, sklepení osvětlovaly jen ohně a Órlaith byla pryč. Ten, co mi předtím málem vylomil ruce z kloubů, před stínem zakrytou tváří zdvihl ukazovák v gestu naznačujícím "pssst! - mlč!", než mi pokynul směrem k východu nad schodištěm.

Vystoupal jsem po něm, celé to divné divadlo nechal za sebou a chodbou došel k východu na ulici. Teprve tam jsem se zhluboka nadechl chladného vzduchu a tep se mi začal zklidňovat. Vloček přibývalo, už nepadaly v mokrých slepencích, ale vířily vzduchem okolo mě, nad Karlovým mostem, Vltavou i Čertovkou. Šoural jsem se domů, kde pořád nebyla ani noha. Naštěstí.

Stalo se to, nebo jsem ve svém fantazírování tentokrát zašel trochu dál? A poznal bych vůbec, že mi hráblo? Jenže z mikiny jsem pořád cítil vůni dýmu těch ohňů, boty i lem tepláků jsem měl promočené od sněhu, tričko propocené. Dal jsem si rychlou sprchu, vypil hrnek čaje a zaplul pod peřinu - z toho se musím vyspat.

Další dny jsem měl na to, abych si utřídil myšlenky. Tak předně, Órlaith už jsem nikdy nepotkal. Barák naproti zase zůstává stejně bídný a na spadnutí, pro místňáka nezajímavý. Postupně polevoval tlak všechno říct bráchovi nebo mámě, nedej Bože někomu ze spolužáků. Ale napadlo mě to sepsat, než se mi detaily vykouří z hlavy a totálně zpochybním vlastní prožitek. Stejně pochybuju, že mi věříte, ale vem' to čert, jak říkal táta!

Tak teď dřepím v rohu u stolu v Gotice, srkám kafe a chvílemi sám se sebou hraju šachy, chvílemi si zapisuju, co chci říct. Pak vám to dám někam na blog, dělejte si s tím, co chcete.

"Promiň," přerušil moje soustředění nad dalším tahem kdosi od vedlejšího stolu. Ty vole! Holka! A živá! A mluví na mě sama od sebe. Jenže to není všechno. Nemá ty zelené pronikavé oči ani ten správný odstín vlasů, ale jinak, jako by Órlaith z oka vypadla. Na každého v životě někdo čeká, zaznělo mi v hlavě.

"Kdyby ti to nevadilo, nechtěl by sis zahrát se mnou?" řekla ta holka. "Aspoň si tu nebudu připadat tak hloupě nová."

"Tak jo."