O jedné holčičce a spících vílách

Přes vrátnici jsme procházeli rychle. Chtěl jsem tu budovu nechat za sebou. Chtěl jsem, aby vůbec nebyla. Aby to všechno byl jenom hodně nepovedený sen. Moje dcera skotačila přede mnou, v piruetách, v drobných skocích. Dveře se za námi zavřely a do plic vnikal ostrý studený vzduch. Dcera se zastavila a ukázala na zmrzlý strom. "Tati, to jsou vílí slzy," řekla.

Z konců větví visely krátké rampouchy, listy do oblevy zkamenělé jako ve skle. Jakési modré bobule uvízly v tom ledu úplně stejně, takže ptáci zůstanou o hladu. Dcera se postavila až k nejnižším větvím stromu. "Jsou začarované," byla si jistá a pečlivě dýchala aspoň na ty, co měla nejblíž, aby trochu roztály. Vždycky po výdechu bedlivě sledovala, jestli se něco změnilo. Ohlédl jsem se do oken ve třetím patře domu, jako by tam někdo měl stát a možná nám mávat, ale okna zůstala zamlžená, tmavá a prázdná. "Proč myslíš?" zeptal jsem se dcerky. "Vždycky v zimě přece všechno usne a na jaře, až se narodí malí králíčkové, tak se zase probudí, říkali ve školce," odpověděla s takovým tím podtónem, že jsem úplně hloupý, když to nevím. "Mají barvu jako maminčiny oči, podívej," ukázala na zamrzlé bobule, které ne a ne roztát. A měla pravdu. "Chceš tu ještě chvíli zůstat?" zeptal jsem se a dcera jenom poskočila, začala se točit v závějích a rozhazovat sníh do výšky. Sedl jsem si na kraj zapadané lavičky a zapálil si cigaretu. Igelitku s pár drobnostmi jsem si položil na klín jako vzácný artefakt.

Skákala, čepici a bundu celou promočenou, ale byla šťastná. Vyhazovala sníh, jak nejvýš to šlo. "Víly to slyší, když padá sníh, tak to zvoní a vílám není smutno. Říkala paní učitelka. Tati, myslíš, že i mě víly slyší?" otočila se ke mně a upřela na mě veliké modré oči. "To víš, že jo. Všechny víly tě slyší, jak jim zvoníš sněhem, vždyť je Štědrý den a to je možné skoro všechno" řekl jsem. Sedla si vedle mě na lavičku a koukala na igelitku na mém klíně. Vypadala ustaraně. "A vílám taky dneska Ježíšek přinese dárky? A tobě a mamince?" řešila vážně. "Přinese. Nosí je přece úplně všem. Chtěla bys už jít domů?" Toho nátlaku v mém hlase si nevšimla. "Ještě ne. Ještě chvilku, protože pak za vílami nikdo nepřijde celé Vánoce." Vstal jsem, zahodil do závěje nedopalek a sehnul se k dceři, aby viděla, že se na ní usmívám. "Tak pojď, postavíme jim spoustu sněhuláků, aby tady nebyly opuštěné." Nadšeně vyskočila a už se hrnula, aby vyrobila první kouli. Sníh držel dobře po hromadě. Za chvilku byla kolem stromů spousta malých sněhuláků, bez očí a pusy, nic vhodného jsme nenašli. Stáli jsme s dcerou na cestě, obloha už byla šedá a stmívalo se, a koukali jsme na ty malé postavičky, jak se třpytí kolem stromů s modrými bobulkami. Oba jsme byli promrzlí, ale stejně jsme stáli. Pak mě něco napadlo.

"Víš co, dárky sice nosí Ježíšek, ale já tady mám i jeden od maminky." Přičapl jsem na bobek a zase se usmál, když jsem viděl to očekávání v jejích očích. Sáhl jsem do igelitky a vyndal prstýnek z bílého zlata. "To je pro mě?" vykulila oči. "Je," potvrdil jsem. "Ale je moc velký," vzdychla si a točila prstýnkem ve světle lampy, která se před chvilkou rozsvítila. Znovu jsem chvíli šmátral v igelitce. "Tak ho můžeš nosit na tomhle," usmál jsem se a podal jsem dceři tenký řetízek. Spolu jsme pak prstýnek navlékli a řetízek jsem jí zapnul vzadu na krku. "A teď jsem princezna. Nebo čarodějka. A můžu s tím prstýnkem čarovat?" Přitiskl jsem si ji k sobě a do ucha zašeptal: "Můžeš. Ty můžeš úplně všechno." Dcera znovu začala skákat a točit se. "To je bezva!" výskala. "To už nemusejí víly čekat do jara, můžu je probudit hned." Kývl jsem. "Můžeš, ale radši to nech tak, jak to je. Třeba se jim zdají krásné sny o létě," řekl jsem. "Tak víš co, tati? Půjdeme domů, aby nás našel Ježíšek. Víly vzbudíme jindy." Chytla mě pevně za ruku a vykročila k bráně vedoucí na hlavní ulici. Rukou v promočené rukavici mávala sněhulákům a stromům. "Stejně jsem s tebou ráda, protože můžeme dělat kouzla," řekla jen tak mimochodem a dlouhými kroky, aby stačila těm mým, rázovala k zastávce. Usmál jsem se a otočil k těm oknům v třetím patře. Byla pořád stejná. Já to zvládnu - slíbil jsem. Ale nemocnice byla pořád stejně němá. Jen ještě musím přijít na to, jak té holčičce vysvětlit, že maminka už nepřijde, že ani ne před hodinou umřela, tam - za těmi okny. Že už napořád bude vílou s modrýma očima, která sní o létě.