Nová psí pohádka

Nad městem zářil měsíc. Obrovský stříbrný měsíc. Svítil dokonce tak moc, že střechy domů vypadaly, jako by byly celé pokryté malými šupinkami nebo jinovatkou. Tak moc, že v pokojíčcích všech dětí kreslil přes okna na podlahu nevídané obrazy. Ale děti je neviděly, protože spaly. Až na jednoho kluka. Jmenoval se Ondřej, ale většinou mu doma říkali Ondrášku. Byl ještě docela malý, a protože nechtěl spát v pokojíčku sám, vždycky u jeho postele ležel na polštářku jeho věrný kamarád, jezevčík Jonáš. Dnes v noci, když svítil ten veliký měsíc, bylo ale všechno jinak.

Ondrášek nespal. Možná ho probudil nějaký sen, možná ta spousta bílého světla zvenku, těžko říct. Posadil se na posteli, promnul si oči a chvíli se rozkoukával. Jonáš na svém polštářku nespal. Jak to? Každou noc měl přece kluka na starost. Najednou Ondrášek zaslechl něco zvenčí. Víte, měli byt v přízemí jednoho domu na Starém městě v Praze, blízko Kampy a Čertovky, kde se odjakživa děly zvláštní věci. Strašidlo? Ondra byl sice ještě malý, ale strašidel se nebál. Tedy většinou. A navíc ten zvuk dobře poznal - byl to zvuk Jonášových drápků a tlapek, jaký Ondra slýchával, když chodil s Jonášem na procházky. Co ale dělá Jonáš venku? Takhle pozdě a sám?

Koberec šimral do bosých nohou, jak Ondra vylezl z postele a šel k oknu. Bylo trochu pootevřené, venku nebyla zima a tatínek chtěl, aby byl Ondra zdravý - spánek u otevřeného okna tomu moc prospíval. Ondrášek nakoukl za závěsem ven, pod okno. Za domem byl malý dvorek, kam se vešlo jenom úplně malé pískoviště a také tam stálo staré rezavé klepadlo na koberce, které ale už dávno nikdo nepoužíval. A u něj, ne zrovna dobře schovaný ve stínu, čenichal jezevčík Jonáš. Občas zvedl hlavu a nasával cosi ze vzduchu. Ohlížel se, točil hlavou na všechny strany, až mu uši pleskaly, ale Ondry si nevšiml. "Co se tady toulá?" napadlo Ondru. A pak, ani nevěděl jak a proč, se Ondra ocitl na okenním rámu, v podpaží tenisky a už seskakoval z nízkého okna na pruh trávy podél domu.

Naštěstí to bylo necelý metr vysoko. Ondrovi vůbec v tu chvíli nepřišlo na rozum, že děti samy ven jen tak nesmějí, natož v noci a ještě, když o tom rodiče nevědí. To se nedělá a vy to dobře víte. Venku nemusí být vždy bezpečno. Ale už se stalo, Ondrášek byl za domem a krčil se u keříku, aby si ho Jonáš nevšiml. Jenže ten měl úplně jiné starosti, nedbal ani na skvělý psí čich a neměl o Ondrovi ani tušení.

Konečně nejspíš zavětřil to, co potřeboval a vydal se do keřů u zdi, za kterou byl strmý sráz, končící až v řece Vltavě, jejíž klidnější proud tudy protékal, aby se pár metrů vrátil do hlavního toku. Jonáš zmizel v keřích a Ondra si potichu nazul tenisky a opatrně našlapoval ke keřům. Chtěl Jonášovi pěkně vynadat - copak takhle se hlídá? Jenže Jonáš v keři nebyl. Za to tam byla díra, jak vypadaly staré cihly. Naštěstí dost velká, aby se protáhnul i kluk jako Ondra. Za zdí byl sice sráz rovnou do vody, ale také uzoučký okraj, jako parapet u okna. Ondra v šeru zamžoural očima a nedaleko od sebe viděl Jonáše, jak cupitá po tom okraji směrem ke starému mlýnu na konci ulice, za nímž byl jen opuštěný park, kam nechodilo moc lidí ani přes den, protože tam byla jen jedna lavička, také pěkně stará, ošoupaná a věčně špinavá. Co se dá dělat? Ondrášek se pustil za Jonášem, dával pozor, aby se nesmekl do Vltavy.

Na poslední chvíli zahlédl Jonáše, jak mizí ve dvířkách roky nefunkčního mlýnského kola, které tu snad zůstalo, aby připomínalo staré časy. Šup - a Ondra vklouzl za ním. Uvnitř ucítil vlhko a prach, takovou tu zvláštní vůni místa, kde už roky nikdo nebyl. A pak to uviděl! Uprostřed nevelké místnosti, na zbytku starého dřevěného sudu, seděl rotvajler Harry, kterého Ondra dobře znal. Byl to pes ze sousedství, s Jonášem se úplně nesnášeli a pokaždé, když na sebe narazili, vrčeli oba už na dálku. Ondrovi rodiče i majitelé Harryho se vždycky vyhýbali obloukem, protože se báli, co by vzešlo z takového sekání dvou tvrdohlavých psů. Teď tady Harry seděl, Jonáš přímo před ním a koukali na sebe. Už už chtěl Ondra vykřiknout na Jonáše, ať se rychle vrátí, ale pak se stalo něco, co Ondráška usadilo zpátky do úkrytu.

"Nazdárek Harry," řekl Jonáš lidským hlasem šibalsky.

"No, to je dost, že jsi tu," odtušil Harry, taky lidským hlasem, trochu hlubším, a přátelsky se usmál. "Kde jsou ostatní?" Jonáš jen třepl hlavou, jako že neví, protože jak pejskové stojí na všech čtyřech, nemohou krčit rameny. Ondra si promnul znovu oči, jestli se mu to nezdá a dokonce si dal dlaň na čelo, jako to dělává maminka, když je nemocný. Ani nespí, ani nemá teplotu. A přesto kouká na dva psy, kteří se nesnesou, jak si přátelsky povídají jako lidé... A tím to nekončilo. Z různých koutů začali přicházet další pejskové. Voříšek Bob, pudlinka Misi, kokršpaněl Márty, čivaví dvojčata Riki a Kiki, vlčí dáma Bria a další, které ani Ondra neznal. Nejméně deset jich tu bylo. Harry se zatvářil důležitě.

"Vítám vás na dnešní psí poradě. Občerstvení je zajištěno, ale nejdřív, jako vždycky, musíme probrat, co s našimi lidmi a také to, jestli jsou dodržována teritoria. Kdo má nějaký dotaz?" rozhlédl se Harry kolem sebe. První začal poskakovat čivaví kluk Kiki, toho Ondrášek znal - patřil světlovlasé kadeřnici, která měla svůj salon u hlavní ulice. Harry na něj kývl.

"Už mě to vážně nebaví a nejspíš to dlouho nevydržím. Prostě jí kousnu!" zahřímal vysokým hláskem a Ondra měl dojem, že voříšek Bob se uchechtl pod vousy. "Nejenom, že mi dala naprosto nemožné jméno, se kterým se stydím při každém venčení, ale včera na mě dokonce narvala růžový kabátek. A to není všechno - dokonce i boty! Ano - malé, růžové botičky!" skuhral rozrušeně Kiki a Riky kýval, že je to všechno pravda.

"Co mám říkat já?" posteskl si voříšek Bob. "Minule mě pán nechal před obchodem čekat, zapomněl mě tam a já tam seděl na dešti skoro tři hodiny! Já vím, že můj páníček je už starý pán, který občas zapomene, ale tohle?!"

"No jistě! Nemají kousek úcty!" kýval kokršpaněl Márty. "Třeba mě klidně panička před lidmi říká 'ty moje ušatý jelito', a přitom jsem jako proutek a ty uši taky nejsou nijak zvláštní. Já jsem ze Španělska. Moje rodina byla vážená a já si potrpím na slušné vychování," rozčiloval se Márty a na důkaz svého rozhořčení si podupával pravou přední.

"A hřebeny," pronesla s povzdechem pudlice Misi.

"Co s nimi?" nechápal Harry.

"Tahá to, šimrá to... A stejně s tím nepřestanou, i když musí vidět, jak mě to nebaví," řekla Misi a při vzpomínce na hřeben se otřepala, až chvíli vypadala jako bílá sněhová koule. A ozývali se další a další pejskové. Jenom Jonáš a Bria nic neříkali.

"Tak to shrneme," zavelel Harry a všichni rázem utichli. "Co s tím jako správní psi a fenky uděláme?!" zvedl obočí a vyčkával na odpověď. Ondrášek ve stínu si chtěl zacpat uši, protože čekal, že pejskové jeden přes druhého začnou strašlivě nadávat a malí kluci a holčičky nic takového poslouchat nemají, že ne? Jenže než to udělal, pejskové jako jeden pes naráz zvolali: "NIC!" To Ondru překvapilo a tak naopak nastražil uši. Rotvajler Harry pomalu kýval.

"Správně. Protože proč?" zeptal se.

"Protože i když jsou někdy pomatení a pořádně nám nerozumějí, mají nás rádi," pronesla moudře Bria a podrbala se za uchem.

"A my máme rádi je," dodal jezevčík Jonáš, poskočil a na důkaz svých slov zavrtěl ocáskem.

"Tak to je," pochválil Harry a pejskové kývali na souhlas. Vtom se poblíž ozval smích. Smích nějaké slečny. Asi se nějaký zamilovaný pár vracel z noční procházky. Nic zvláštního, jenže do pejsků jako když střelí.

"Rychle pryč, ať nejsme prozrazeni!" zavelel zase šeptem Harry. "A za měsíc zase tady." Nikdo z pejsků na nic víc nečekal, všichni se rozprchli a mlýn osiřel, jako by se tam nikdy nic takového nestalo. Jenom jezevčík Jonáš stál, zase se rozhlížel, až se otočil ke stínu za sebou.

"Už můžeš vylézt, Ondro," řekl a zašklebil se. Ondra pomalu, zdráhavě vylezl do měsíčního světla.

"Ty o mě víš?" hlesl.

"Skoro celou dobu," kývl Jonáš.

"Tak proč jsi nic neřekl, tedy, proč jsi mi neutekl?" zeptal se Ondrášek.

"No, protože tě mám přece hlídat. A taky proto, že pejskové a kluci mají mezi sebou vždycky nějaké to tajemství navíc. Tak pojď, půjdeme domů, než začne svítat." A Jonáš vyšel před Ondrou, vedl ho pomalu a bezpečně zpátky domů. Po cestě se Ondra dozvídal různé věci z psího života a na každou byl hrozně moc zvědavý.

"Proč vy se s tím Harrym tak nesnášíte, když si vlastně normálně rozumíte?" zajímalo Ondru.

"To je taková hra, víš? Pro vás, pro lidi," vysvětloval Jonáš. "On je velký a jeho pán chce, aby byl takový drsoň, nebojsa. No a o nás, jezevčících, se zase říká, že jsme tvrdé palice. A taky jsme. Tak abychom to lidem nekazili, hrajeme své role - no, jako na divadle."

"A proč nemluvíte se všemi lidmi? Vždyť byste jim mohli říct, co vám vadí," nešlo na rozum Ondrovi a občas zíval, protože už byl opravdu unavený.

"Protože to neumíme," přiznal Jonáš. "Jenom jednou za měsíc, jednu noc, když je správný úplněk. A stejně by to nikdo nechápal. I sami lidé mají někdy problém si navzájem rozumět - jak by pak mohli rozumět nám? Hlavně - je to naše veliké tajemství." Jonáš na Ondráška spiklenecky mrkl. Už byli u domu. Jonáš našel na dvorečku bedýnku od zeleniny a starý kbelík, Ondrášek si to postavil k oknu tak, aby mohl potichu vylézt zpátky do pokoje. Předtím ale vysadil Jonáše, aby se nemusel dostávat domů tajnými psími cestičkami.

Potichu potichoučku se Ondrášek zachumlal pod peřinu a v tu ránu spal. Jezevčík Jonáš ho chvilku pozoroval, a když věděl, že jeho klukovi nic nehrozí a jeho sny jsou plné krásných věcí, stočil se na polštářku do klubíčka. Jedním očkem koukal, jak Ondra klidně oddychuje a za chvíli - spal stejně jako on.

Ale tím to nekončí. Ráno se Ondra probudil, maminka v kuchyni už vařila kakao a tatínek se v koupelně holil. Byla sobota, nikam se nemuselo. Ondra však vyskočil a sháněl se po Jonášovi. Kde by asi tak mohl být jinde, než v kuchyni, kde pečlivě hlídal, jestli něco neupadne ze stolu. Ondra se k němu rozběhl.

"Ahoj Jonáši!" volal a maminka se smála, že první, koho zdraví, je pejsek. Jonáš zavrtěl ocáskem, párkrát Ondru oběhl a zase hlídal stůl, na kterém voněla šunka. Ani slovíčko. Ondra svěsil ramena a říkal si, že se mu to celé asi jen zdálo. Vtom si všiml, že Jonáš na něj přece jen spiklenecky kouká a najednou mrkl. Nezdálo. Nebyl to sen. Ondra si byl jistý. A jak to tedy dopadlo?

Ondrášek a Jonáš byli dál nejlepší kamarádi, ale už spolu lidskou řečí nikdy nemluvili. Tedy samozřejmě, že Ondra ano, ale Jonáše už nikdy mluvit neslyšel. Ten místo toho dál štěkal a vrčel na Harryho. Když Ondra potkal kokršpaněla Mártyho, potichu mu vždycky říkal: "Dobrý den, pane kokr." A když viděl před obchodem voříška Boba, pokaždé se vrátil pro piškot nebo kousek salámu, aby mu při tom čekání na starého pána přilepšil. Ke všem pejskům se Ondra choval hezky, s úctou a obdivem za to, jak s námi lidmi snášejí všechno dobré i zlé, a to i tehdy, když se jim to zrovna moc nelíbí, protože nás mají rádi. Ale to pořád ještě není konec.

Kluk Ondra vyrostl. V úplně dospělého muže, který měl svoje děti. Těm jediným, a ještě později svým vnoučatům, vyprávěl o té zvláštní noci. Těžko říct, jestli mu to věřily a jestli tomu věříte vy. Ale to je jedno. Zbyl nám aspoň jeden z příběhů, které jsou o pradávném a pevném přátelství mezi lidmi a psi. A tomu naštěstí také nebude nikdy konec.