Michaela Klevisová (45) svému mladšímu já vzkazuje: „Věnuj se tomu psaní, holka!“

Je českou královnou detektivek, Agathou Christie, i když sama má ráda P. D. Jamesovou. Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku Michaela Klevisová (45) nikdy nemusela tlačit na pilu, její knihy si davy čtenářů našly samy. Raději se drží v ústraní, než by na Facebooku sledovala cizí snídaně. Raději tvoří, než by se prezentovala jako hvězda. A rozhodně jí to jde! Barvitě vykresluje postavy, místa i příběhy, dokáže napínat k prasknutí. A život miluje tady a teď!

S Michaelou jsme už společně dělali rozhovor k jedné z jejích předchozích knih. Mailem. Nyní, když jsem se těšil, že se konečně potkáme, opět mailem. Ona totiž pořád píše. V Praze i na venkově, v létě i v zimě. Raději jí tak ani nevolám - rušit spisovatele u psaní je nepřípustné! I přesto se pokaždé těším, když mi od ní přijde zpráva. Jsou totiž stejně poutavé a čtivé, jako její knihy.

K vašemu kulatému počtu deseti knih právě přibyla nová, Prokletý kraj. Baví vás ještě pořád psaní a čím konkrétně?

"Baví, i když pravda je, že jsem nikdy nevnímala psaní jako svoje hobby. Od počátku to pro mě byla práce. Zřejmě proto, že mojí původní profesí je novinařina - tedy také psaní. Knížky jsem vždycky brala jako další linii své profesní dráhy. A už při tvorbě své prvotiny Kroky vraha jsem snila o tom, že tohle by mě jednou mohlo živit. Což se povedlo až o deset let později. A proč mě psaní knížek baví? Hlavně díky svobodě. Nejsem ničí šéf ani podřízený. Všechno si od začátku do konce vymyslím sama. To se vám nemůže omrzet!"

Jste dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, zamávalo to ocenění s vámi nebo vaší tvorbou? Jste třeba při psaní zodpovědnější?

"Měla jsem z ocenění strašnou radost. Brala jsem to jako potvrzení, že odvádím dobrou práci. Ale že bych kvůli tomu něco měnila? To ani ne. Já píšu hlavně tak, aby to bavilo a těšilo mě. A jsem od přírody perfekcionista. Nedala bych z ruky příběh, se kterým nejsem stoprocentně spokojená. To raději neodevzdám nic. Jednou jsem měla smlouvu na knížku, jenže s tím, co jsem vytvořila, jsem nebyla úplně spokojená. Tak jsem napsala do nakladatelství, že chci termín o rok posunout. Nebyli nadšení, ale co mohli dělat? Ono se říká, že jednu horší knížku čtenáři autorovi odpustí. Jenže já si myslím, že moji čtenáři si zaslouží jen to nejlepší."

Často uvádíte, že svým postavám dopřáváte svobodu a někdy se až v průběhu příběhu rozhodnete, která bude vrahem. Není to matoucí?

"Ono je to jinak. Já mám dopředu detailně promyšlené třeba tři, někdy i čtyři varianty příběhu. Tedy úplně přesně vím, co by se stalo, pokud by vrahem byla Jana, Dana nebo Anna. V průběhu psaní se jen rozhodnu, který z těch tří motivů mi připadá nejvěrohodnější. Tou cestou se pak ubírám dál. A ze zbylých motivů udělám slepé stopy. Je to samozřejmě práce navíc, ale takhle mi to vyhovuje. Opravdu to ale není tak, že bych teprve v průběhu psaní vymýšlela, co se vlastně stane. To si vůbec neumím představit. U detektivky by to asi ani nešlo." (smích)

Váš vyšetřovatel Josef Bergman je "rozvážný, empatický chlápek, trochu svérázný samotář", jak jste ho popsala. Máte s ním něco společného a jak jste jej tvořila?

"Mám s ním společného hodně, i když je to chlap a šedesátník. Mám ráda klid, samotu, přírodu. Myslím si, že opravdu sebevědomý člověk nemá potřebu na sebe upozorňovat, dělat ramena, hrát si na drsňáka. Prostě si žije po svém bez ohledu na názory ostatních. Bergmana jsem si vymyslela, nemá vzor v žádném skutečném člověku. Určitou inspirací mi byl inspektor Barnaby z Vražd v Midsomeru. Chtěla jsem stvořit takovou jeho českou variantu. A bylo pro mě důležité, aby mě Bergman ničím neštval - abych s ním byla schopná dlouhodobě vycházet a neříkala si: Sakra, já už na něj nemám náladu."

Za první váš honorář si prý váš tatínek koupil auto, vy roční tramvajenku a letenku do Finska. Odměňujete se za každou další knihu a co vám dělá největší radost?

"Odměnila jsem se jen za tu první. To víte, první honorář byl událost, i když nebyl moc vysoký. (smích) Chtěla jsem si pořídit něco, co si zapamatuju, a dovolená ve finském Laponsku mi přišla jako dobrý nápad. Vydání dalších knížek už jsem ale ani nijak neslavila. Říkám si, že chirurg přece taky neslaví každou operaci nebo pokrývač každou dokončenou střechu... Beru psaní opravdu jako svoji práci. Dělám prostě jen to, co umím. Největší odměnou pro mě je, když mi pak lidi řeknou, že jim moje knížka zpříjemnila dovolenou, nebo třeba při čtení zapomněli na starosti. A když si chci udělat radost já sama? No, na věci si tedy vůbec nepotrpím. Vždyť já mám tlačítkový mobil, kuchyňskou linku ze 70. let - krásnou plechovou, je mi líto ji vyhodit, protože přece pořád slouží. A kromě notebooku, na kterém píšu knihy, je můj jediný elektrický spotřebič varná konvice, kterou ale ani nepoužívám - vodu na kafe a čaj si vařím ve smaltovaném hrnci, protože mi z něj připadá chutnější. Vůbec nechápu kouzlo věcí, ani po žádných netoužím. Já utrácím za výlety, za kvalitní jídlo, za zážitky, za knížky... To mě naučila maminka."

Říká se vám královna české detektivky, k jakému autorovi naopak vzhlížíte vy?

"Když jsem začínala psát, můj velký vzor byla britská autorka krimi P. D. James. Každá její detektivka je zároveň dobrý psychologický román. Příběh plyne pomalu, jsou v něm krásné popisy krajiny, architektury. A hlavně nepoužívá žádné zbytečné násilí, žádné nechutné scény. V poslední době už sice detektivky moc nečtu, ale k těm jejím se určitě časem zase vrátím."

Patříte mezi autory, kteří se pro tvorbu postav inspirují ve svém okolí? Už někdo z vašich známých byl obětí nebo svědkem zločinu?

"To ne - já nechci lidi naštvat nebo se jich dotknout. Naopak si dávám veliký pozor, aby se žádná postava nikomu skutečnému nepodobala. Přesto se moji známí v mých postavách neúnavně hledají. A někdy jsou dokonce naštvaní, protože mají pocit, že jsem je popsala nelichotivě. Ono je to tím, že lidské povahy i osudy jsou si podobné. Už jsem se dostala i do situace, kdy mi někdo vynadal, ačkoli jsem na něj při psaní vůbec nemyslela. A já pak brečela a říkala, že s psaním knih končím, protože tyhle situace fakt nemám zapotřebí. Dokonce i moje máma byla přesvědčená, že oběť z mojí prvotiny Kroky vraha byla psaná podle ní! Stěžovala si známým, že jsem ji v knize zabila! Jen proto, že ta paní byla taky novinářka a taky chovala kočky... Pamatuju si, jak jsem se tenkrát bránila: 'Já si ale představovala úplně jinou paní, takovou vysokou a štíhlou...' A maminka naštvaně: 'Tím chceš říct, že já ti připadám mrňavá a tlustá?' Někdy je to prostě našlapování po tenkém ledě." (smích)

Napsala jste i detektivky odehrávající se v Holandsku a Norsku, obě země jste navštívila. Cestujete ráda a kde jste byla nejdál?

"Cestuju ráda, i když čím jsem starší, tím míň mě láká objevovat nová místa. Ono je to vždycky spojené s určitým nepohodlím a stresem. A já vlastně dobrodružství k životu nepotřebuju. Toužím spíš po klidu. Takže mi vyhovuje vracet se na známá místa, kde se mi v minulosti líbilo, a už vím, co od nich můžu čekat. Ideálně někam daleko od lidí, kde je nedotčená příroda. Třeba do Finska nebo Norska za polární kruh. Nejdál jsem byla asi na Azorských ostrovech. Nemám ráda dlouhé lety, takže si úplně vystačím s krásami Evropy."

Kdysi jste spolupracovala na několika epizodách oblíbeného "nováckého" seriálu Ulice, využila jste tuhle zkušenost během následujících let?

"Byla to moje jediná zkušenost s psaním scénářů. A zhodnotila jsem, že to není úplně moje parketa. Když píšete scénář, mluví vám do práce deset dalších lidí. A to já těžko snáším. Navíc jsem sólista, neumím tvořit v týmu. Když mám okolo sebe další lidi, úplně se zablokuju a vůbec nic mě nenapadá. Těch několik měsíců ve scénáristickém týmu pro mě představovalo spíš traumatizující zkušenost. Ale využila jsem ji aspoň tak, že jsem pak napsala detektivku Zlodějka příběhů ze zákulisí výroby nekonečného seriálu."

Teď naopak podle jedné z vašich knih Česká televize připravuje seriál, zasahujete do natáčení a kdo bude seriálovým Bergmanem?

"Zatím je natočený jen celovečerní film podle knížky Dům na samotě. Bergmana hraje Luboš Veselý. Já ale do natáčení vůbec nezasahuju, ani jsem se tam nebyla podívat. Raději se nechám překvapit a podívám se až na výsledek. Beru to tak, že já jsem svoji práci už udělala, když jsem napsala knížku. Režisérovi Viktorovi Polesnému důvěřuju, že film natočí přesně tak, jak bych to udělala já. Nedělalo by dobrotu, kdybych mu do toho kecala! Já bych si do své práce taky od nikoho mluvit nenechala." (smích)

Ví se o vás, že nepoužíváte sociální sítě, nezměnilo to koronavirové období? A proč vlastně nejste online?

"Nezměnilo. Dodnes jsem nepřišla na jediný důvod, proč bych měla sociální sítě používat. Nechci se svými přáteli komunikovat online, chci se s nimi vidět nebo je slyšet po telefonu. V koronavirovém období jsem si s kamarádkami hodně telefonovala. A když už pak bylo možné se setkávat, chodily jsme na procházky, jezdily na výlety... Necítím potřebu být s někým denně v kontaktu a vědět o něm, v jaké kavárně si zrovna dává espreso, nebo jaké jídlo má zrovna na stole. Připadá mi, že devadesát devět procent věcí, které si lidi na sociálních sítích sdělují, jeden o druhém vůbec nepotřebují vědět. Jsou to jen zbytečné informace, které člověku zabírají místo v hlavě. Já miluju život tady a teď a nechci, aby mě z něj cokoli vytrhávalo. Často si dokonce i vypínám mobil, aby mi nikdo nemohl zavolat, když se procházím v lese nebo sedím na zahradě. V tomhle jsem asi v dnešní době dost exot. (smích) Ale většina mých přátel už si na to zvykla. To neznamená, že je nemám ráda! Prostě jen potřebuju svůj prostor. Někdy mi lidi říkají, že kdybych byla na sociálních sítích, prodávala bych víc knih a vydělávala tím pádem víc peněz. Odpovídám, že pak bych ale přišla o svoje soukromí a klid v duši. A to je daň, kterou za úspěch zaplatit nechci."

Psaní je dost osamělá profese, nechybí vám někdy společnost?

"Někdy ano. Dokud jsem ještě pracovala jako novinářka, pořád jsem se setkávala s nějakými novými lidmi. Často jsem se vyloženě těšila, až za sebou doma zavřu dveře pracovny a budu se moct věnovat jen své knížce. Já totiž baterky dobíjím nejlíp o samotě. Každý den potřebuju být několik hodin úplně sama - na nikoho nemluvit, na nic nereagovat, moct se ponořit do sebe. Bez toho jsem protivná a nervózní. Jenže teď už mě ale několik let živí jen psaní knížek, novinařinu jsem téměř pověsila na hřebík. A pravda je, že občas mi chybí nové podněty. Přítel ale taky pracuje z domova, takže úplně sama nejsem. A navíc mám úžasné kamarádky a vždycky můžu některé zavolat, sejít se na kafe, vyrazit na procházku. Za ten svůj babinec jsem strašně moc vděčná!"

Máte pocit, že české detektivky a autoři jsou docenění?

"V posledních letech už ano. Když jsem ale před čtrnácti lety začínala psát, byla to totální deziluze. Lidi se mě ptali, proč píšu 'jen' detektivky a ne něco hodnotnějšího? Od recenzentů jsem slýchala, že se jim moje knížka sice líbila, ale recenzi napsat nemůžou, protože je to 'jen' detektivka. Já přitom chtěla psát kvalitní literaturu, nic pokleslého. Věděla jsem, že můj vzor P. D. James je ve Velké Británii nesmírně vážená osoba. Jenže tady jsem neustále narážela na podceňování. Ale postupně se to začalo měnit k lepšímu. Myslím, že pomohl boom severských detektivek."

Čím to je, že žánr detektivních příběhů, thrillery, krimi, mají pořád tak velkou základnu fanoušků?

"Lidi si asi potřebují odpočinout, odreagovat se od svojí reality. A napínavé příběhy jsou čtivé - je to ten typ knížek, u kterých zůstanete dlouho do noci vzhůru, protože prostě potřebujete vědět, jak to dopadne. Někdo se rád bojí, je to pro něj relaxace. Díky tomu si uvědomí, jak je dobře, že sám je v bezpečí a klidu. Moje knížky ale vlastně ani děsivé nejsou, nesnažím se ve čtenářích vzbuzovat strach. I když jsou to krimi, jsou svým způsobem uklidňující jako Vraždy v Midsomeru. Nikdo z nich zlé sny mít nebude."

Když po celém dni u tvorby příběhu konečně vypnete počítač, jak nejraději trávíte svůj volný čas?

"Úplně nejraději v přírodě. Na zahradě, s přítelem na procházce v lese, se zvířaty. Miluju zvířata od dětství, a když jsem s nimi, dívám se na ně nebo s nimi nějak komunikuju, jsem úplně nejšťastnější. To jsou jediné chvíle, kdy zapomínám na čas a na všechno okolo."

Jste samozřejmě první, kdo zná všechna rozuzlení poté, co dopíšete knihu. Jaký je to pocit, když uděláte poslední tečku za novým případem?

"Úleva! Protože ke konci knihy se obvykle do příběhu natolik ponořím, že píšu několik týdnů v podstatě nonstop. Buď spím, nebo píšu. Zanedbávám přítele, kamarádky, jídlo, úklid... všechno. Až v téhle fázi, když se do příběhu úplně ponořím, dostávám ty nejlepší nápady. Takže je to dost vyčerpávající, ale stojí to za to. Ke konci už se ale vždycky strašně těším, až zase začnu normálně žít!"

Kdybyste třeba mohla poslat svému já, třeba 15leté Míše, poslat nějaký vzkaz do minulosti, co by v něm stálo?

"No, já myslím, že ať bych jí vzkázala cokoli, tak by mě vůbec neposlouchala. (smích) Já totiž vždycky žila jenom přítomným okamžikem. Dělala jsem to, co jsem zrovna chtěla dělat v tu chvíli. A bylo mi celkem jedno, co si o tom ostatní myslí, nebo co mi radí. Takže bych asi nebrala vážně ani to své dospělé já. Ale asi bych jí poradila: 'Věnuj se tomu psaní, holka!' Protože já i když jsem od dětství věděla, že mám na psaní talent, na dost velkou část života jsem se na svoji tvorbu úplně vykašlala. A občas si říkám, že je možná škoda, že jsem se do své první knihy pustila až v sedmadvaceti..."

Vytvořeno pro deník Aha!, 4. září 2021