Radosti i slzy Kubišové: Lepší představitelku pro „svůj“ recitál Marta by hledala těžko

Léto je zpět a s ním i desítky hudebních i činoherních produkcí, které lákají diváky za kulturou. Jednou z nich je i recitál Marta, vzdávající hold zpěvačce Martě Kubišové. Její raketový vzestup mezi hvězdy a stejně tak rychlý a drsný pád přináší Letní scéna Musea Kampa.

Recitál Marta měl svou premiéru 9. června 2022 za přítomnosti samotné Kubišové, jejíž osud je v téměř tříhodinové mozaice oblíbených písní, tanečních a činoherních výstupů představen divákům. Má ale třetí vstoupení do řeky Letní scény Musea Kampa smysl? Nabízí něco nového, než ukázala předchozí představení Meda a Werich? Máte-li osobnost či skladby skutečné Marty Kubišové rádi, produkce je určena právě vám. Na všechny pak čeká objevení ingrediencí, na kterých představení stojí i padá. Na paměti ale mějte, že jde stále o recitál, nikoli o divadelní představení. Tento detail je důležitý.

Máme-li začít tím lepším, pak je rozhodně třeba zmínit představitelku hlavní hrdinky Bereniku Kohoutovou. Ta naprosto samozřejmě a bez váhání dokazuje, že v každé generaci lze najít výjimečnou osobnost a multižánrového umělce. Kohoutová už ve filmu a televizi (kde měla zatím více šancí) ukázala, že zvládne stejně komické i dramatické polohy, že umí pracovat s emocemi a také zpívat (skutečně skvěle), což zase není v našich končinách u herců tak samozřejmé. S postavou Marty před ní stál nelehký úkol. Ztvárnit ženu, jíž národ miluje, která snad nemá žádné negativní vlastnosti, a přitom zůstává celý život lidská a skromná. Ve výkonu Kohoutové skutečně Kubišovou poznáte. Jako by se vrátil čas. Herečka nepoužívá přehnaná gesta, nekřičí z jeviště "podívejte, já jsem ONA". Zcela ve službách vyprávění předkládá události, které sice známe, ale teprve nyní vidíme. Rozesmává, dojímá, hladí. Bez okolků si pro sebe získává jeviště i diváky, je doslova alfou a omegou celé produkce.

Zdatnými spoluhráči Kohoutové jsou pak Jan Cina v roli Václava Neckáře nebo Petr Stach ztvárňující kromě člena orchestru další postavy. I u nich je dávno neoddiskutovatelné, jak dobří ve své profesi jsou. Byť Stachovi sluší více dramatické než komediální polohy. Tento tým doplňuje Igor Orozovič (s nímž se Kohoutová zanedlouho objeví ve snímku Řekni to psem). Vlastně by stačili tihle čtyři, aby produkce končila aplausem z hlediště. Tak to ovšem není, představení má i své stinné stránky.

Jednou z důležitějších je už scénář Daniely Sodomové a dramaturgie, která jí nijak nepomáhá. Skladba produkce se opakuje už od Medy podle stejné osnovy. Kdo viděl předchozí scenáristčina představení na Kampě (psala všechna), už není ničím překvapen. Předvídá, je o tři kroky napřed. Bez ohledu na fakt, jak krásná myšlenka je připomínání si významných osobností v podobě jevištního projektu, díky málo proměnlivé podobě jednotlivých kusů začíná repertoár scény připomínat show Tvoje tvář má známý hlas. Továrně stejný princip produkcí kazí to okouzlení, jaké zažili návštěvníci s prvotinou Kampy, Medou.

Zpěvačka, chartistka a disidentka, ochránkyně zvířat, matka, věrná přítelkyně, ikona národa, nejcivilnější hvězda. Žena vamp, žena z davu v divadelním recitálu k 80. narozeninám Marty Kubišové plném písní a živé hudby. (Foto: LSMK, Petr Kadlec)

Mluvíme-li o dramaturgii, škoda, že v divadle není filmový střihač. Pokud by recitál byl alespoň o půlhodinu kratší, prospělo by mu to. Například chvíle, kdy se na jevišti odehrává předávání Zlatého slavíka, rozběhnutou show vysloveně usadí. Pak je tu scéna, úsporná, takřka neměnná. Tady je ale třeba si uvědomit, že jde právě o recitál. Scénografie tak dovoluje vyniknout postavám, nepřebíjí děj. Během dlouhého představení se ale může podílet na tom, že divák se začne nudit.

Dalším, ale také důležitým kamenem úrazu, je obsazení některých rolí. Zuzana Stavná, hrající Helenu Vondráčkovou, má za sebou hereckou konzervatoř v Košicích a studium činohry na DAMU. Právě u ní ale v této roli bolí nedostatečný zpěv. Ať už si o Vondráčkové myslíme cokoli, nelze jí upřít uměleckou profesionalitu a dokonalý zpěv. Herečka, která v její roli nezvládne jeden dlouhý čistý tón, by ji opravdu hrát neměla. Stejně tak muzikant a herec Vojtěch Havelka je sympaťák, který s jevištěm nemá problém. Ovšem jako interpret představující Karla Gotta hoří jako papír.

I přes tyto výtky ale recitál Marta stojí za to vidět. Všechny je totiž vynahrazuje, jak už bylo řečeno, Berenika Kohoutová v každém okamžiku, kdy z jejích úst zní mluvený text i proslulé songy Kubišové. Podobně posazený hlas dává nový život jejich textům, jejich významu, jejich proslulosti. Marta na scéně Kampy se dokáže "proznít" hluboko do srdce, jiskřit a hřát. Utvrzuje, že na restart kultury se vyplatilo počkat a přetrpět pandemickou pauzu.

Hodnocení: 70 %

Vytvořeno pro Blesk.cz/Kultura, 21. 6. 2022.