Krev mé krve • monodrama

22.07.2015

Hlavní hrdinkou příběhu je Alicia Tuck Andino, žena ve věku 40 až 50 let, rozvedená. Má životní zkušenosti ženy vyrůstající a žijící ve střední vrstvě ve Spojených státech Amerických. Příběh se odehrává v blíže neurčené době... Alicia prochází nejhorším obdobím svého života. Přesto se snaží být silná a vydržet tlak společnosti a svých vlastních pocitů...

Akt 1.

Na scéně je tma. Do tmy zní část skladby "What a Wonderful World" v podání Louise Armstronga. Hudba utichá... Na kraji jeviště, možná pod ním stojí ve světle bodového reflektoru Alicia. Dívá se někam do dálky...

Alicia:

...a i když si toho možná vůbec nikdo nevšimne. I když v docích budou nakládat a vykládat další a další zboží ze severu. Ani ptáci, i když budou kroužit tak nízko nad hladinou, že jejich peří občas rozstříkne do stran kapky vody... Tak on popluje dál do oceánu. Ale ani tak mi nezmizí nikdy z očí...

Rozsvítí se světlo na jevišti a jsme rázem v Aliciině bytě. Běžně zařízený obývací pokoj s pohodlnou starší sedací soupravou a starším nábytkem, stojí tady i žehlící prkno s žehličkou, dámské kostýmové sako visí na ramínku, v prádelním koši je halenka, sukně ke kostýmku, pánská košile a kalhoty. V rohu je velké zrcadlo. Na konferenčním stole stojí šálek na kávu (poblíž stojí konvice, káva, cukr, mléko v konvičce), sklenice s vodou a větší krabice od bot. Různě po stole leží fotografie a i na sedačce alba s dalšími fotografiemi. Poblíž je také stolek s telefonem. Alicia má na sobě župan a vlasy zamotané do ručníku. Během jejího vyprávění si Alicia připravuje oblečení pro sebe a skládá pánské do velké papírové krabice, postupně k němu přidává fotografie, o nichž mluví.

Zvoní telefon, Alicia zvedne sluchátko...

Alicia:

Andinová, prosím... - Ne, ne, nezlobte se. Já opravdu nevím, co bych vám řekla. Ne.

Alicia zavěsí... Telefon v průběhu ještě občas (často) zvoní. Alicia si ho nevšímá, ale když se jeho zvonění ozývá čím dál častěji, vyvěsí sluchátko.

Alicia:

...ne, vážně nevím, co bych asi tak měla říct. Novináři... Co by je zaujalo?

Že je to tak vždycky? Že nepříjemné věci a hlavně ty ještě horší, se vždycky dozvíte v nejméně příjemném prostředí? Holé stěny, podlaha s prošlapaným linoleem, od cigaret páchnoucí vzduch a matná skla v oknech. A skoro vždycky vpovzdálí slyšíte ťukání. Monotónní ťukání psacího stroje.

Alicia se češe, obléká, připravuje kávu a stále vypravuje. Prochází pokojem nervózně, jako by nevěděla, co přesně právě teď má udělat. Na jedné stěně visí obraz příjemné staré ženy - stará vybledlá fotografie Aliciiny matky v rámu. Alicia k němu dojde a lehce přejede horní rám, jako by na něm kontrolovala, jestli není zaprášený. 

Alicia:

Moje máma. Ta vždycky chtěla, abych se naučila psát na psacím stroji. Věřila, že když se naučím tohle, určitě mě bude čekat lepší budoucnost než jí. Ale mě ten malý krámek s pečivem a moukou voněl. Určitě víc, než stohy papírů v tátově kanceláři.

Chtěla jsem prodávat. Třeba látky. Představovat si, ze které budou jaké šaty. Svatební, večerní... Takové ty, které z každé ženy udělají bohyni, i když jsou předem odsouzeny k polití hodně drahým vínem.

Ale kdepak. Maminka vždycky přesně věděla, kde bych měla jednou být. Dívala se oknem na ulici a říkala: "Ty z tohohle marastu vypadneš. A hodně brzy, než tě pohltí."

Učila mě všechno, co má ženská umět, aby jí to klapalo v manželství. Tedy, skoro všechno. Uměla výborně vařit. Jednou jsem jí překvapila a úplně sama udělala paštiku. Maminka byla moc nadšená. Ještě dneska si pamatuji, jak ta paštika byla odporná. Chutnala, jako byste spekli pár starých holinek a kilo loje. Ale mámě chutnala a já jsem jí to věřila.

Učila mě šít, správně napínat prostěradla a barvit si vlasy. A pořád do kola opakovala, že to musím někam dotáhnout. No jo...

Pak se objevili chlapi. Nějak jsem jim unikala, nebo oni mě, ale pak přišla střední. Spousty holek, mnohem hezčích, než jsem kdy bývala já. Ale kluků bylo ještě víc. Dokonce i pro mě. Já jsem nikdy neměla nízké sebevědomí, ale jestli mě máma něco naučila, tak vidět věci tak, jak jsou. Ušetřila mi tak spoustu trápení a zbytečných slz.

Někteří z nich prošli a člověk se ani nepodíval zpátky, jestli tam někde ještě náhodou nejsou. Ale na jiné si pamatuji dodnes. Dneska už to budou statní otcové s kouty a povolenými kalhotami. Taky jsem se změnila.

Alicia otevře jedno z alb a vytáhne fotografii...

Alicia:

Třeba tady na té fotografii... Dannymu jsem se na ní líbila a vždycky chtěl znovu poslouchat, jak jsme tenkrát dělali piknik a já se poprvé doopravdy zamilovala. To už jsem ale ani Dannymu, ani Sophii neřekla, že pár týdnů potom jsem musela do nemocnice. Otec zuřil, hrozně se opil a pak se s mámou hádali tolik, že jinou jejich hádku si ani nedokážu vybavit. Za to dodnes cítím studené vrásčité ruce doktora, který mi vzal mé první dítě. Studené kovové nástroje, které bral obratně do rukou, pak se jimi dotkl mě a pak je odložil. Nedíval se na mě a já na něj. Měla jsem pevně zavřené oči a nemyslela na to, co dělá, ale na mámu.

Když jsem se pak vrátila z nemocnice, už máma nikdy neřekla, že to musím někam dotáhnout. Byla jsem ráda, protože další zklamání už jsem jí způsobit nechtěla. A tak jsme zase šily, vařily a barvily si vlasy.

...zkráceno, jde pouze o ukázku