Děsivé anonymy chodily i jemu, odhalil obdivovaný autor Jørn Lier Horst
Jeho knihy patří k nejprodávanějším i v Česku. Temné zločiny v nich řeší norský komisař William Wisting. Již jeho patnáctý případ přijel do Prahy představit spisovatel Jørn Lier Horst a odhalil jeho mrazivý skutečný základ.
Patří k největším hvězdám takzvané nordic noir, tedy severských temných krimi, které okouzlily celý svět. Ví, o čem píše. Jørn Lier Horst vystudoval kriminologii a psychologii, více než dvě dekády sám vyšetřoval zločiny v okrsku Vestfold. Pak se rozhodl, že bude psát, a hned napoprvé uspěl knihou Klíčový svědek (Nøkkelvitnet, 2004). Od té doby vyšlo s jeho vyšetřovatelem Williamem Wistingem dohromady sedmnáct knih (u nás zatím patnáctá Otázka viny). K tomu vytvořil přes dvacet dětských titulů. Získal mnoho ocenění, velmi uznávaný Skleněný klíč za knihu Honicí psi (Jakthundene, 2012). Zákulisí své práce, ale i děsivou inspiraci k aktuálnímu románu odhalil Blesku v následujícím rozhovoru.
Blíží se kulaté výročí vaší tvorby, první knihu jste vydal v roce 2004. Kdybyste měl těch 20 let shrnout, co pro vás byl takový spisovatelský mezník?
"Myslím, že není na místě, abych sám o sobě říkal, že jsem úspěšný, ale očividně to nějaký úspěch je – 11 milionů prodaných výtisků, mé knihy jsou publikovány ve více než 40 zemích... Ale celá ta dlouhá cesta k úspěchu je vlastně dlážděna různými maličkostmi. Je to podobné jako třeba s hubnutím. Když člověk hubne nějakých 10 g denně, tak když se podívá do zrcadla, na sobě to samozřejmě nevidí, ale třeba po pěti letech, když se podívá znovu, tak už samozřejmě ano. Asi nejdůležitější věc, která se mi za těch 20 let stala, bylo udělení ceny Skleněný klíč v roce 2012. Uděluje se za nejlepší skandinávskou detektivku. Bylo to v době, kdy se světem valila vlna nordic noir, žánru, který narůstal na popularitě, a já jsem vlastně surfoval na té vlně."
Jak jste sám řekl, vaše knihy vychází v desítkách zemí a prodaly se jich miliony. Pamatujete si třeba tu emoci ve chvíli, kdy uspěla ta úplně první a kdy jste zjistil, že psaní asi bude něco, co vám jde a co můžete dělat do budoucna?
"Ano, pamatuji si, jaké to bylo. Psal jsem svou první knihu, pracoval jsem na ní zhruba dva roky, pak ji poslal do nakladatelství. Asi týden poté mi zavolali s tím, že by ji rádi vydali a pro mě to bylo docela překvapení, že to šlo tak hladce. Pak mi poslali smlouvu a nabídli, že vydají moji knihu v nákladu 1750 výtisků, což pro mě bylo trochu zklamání. V novinách jsem často vídal různé reklamy na knížky a tam se psalo: již se prodalo 50 tisíc nebo 100 000 výtisků... A tu mojí chtěli vydat jen v tak malém nákladu. Nakonec ta kniha měla úspěch. V Norsku se dá pořád koupit, knihkupectví ji mají na skladě. Je to už 28. vydání a prodalo se jí více než 200 tisíc kusů. To byl určitě první úspěch."
To jste ještě pracoval jako detektiv?
"Ano a myslím si, že to byla součást toho úspěchu, že mé knihy přinášely určitou realističnost, která předtím v těch detektivních příbězích nebyla. Ty knihy jsou autentické, přinášejí něco, co někdo, kdo nemá osobní zkušenost, kdo nikdy nepracoval u policie, do těch knih vlastně promítnout nemůže."
Nechybí vám detektivní práce? A rozebíráte někdy s bývalými kolegy svoje knížky?
"Samozřejmě mi chybí ti lidé, se kterými jsem pracoval, ale i to, že jsem se dostával za policejní pásky a věděl víc, než se člověk dozví z novin. Ale musím říci, že ke své bývalé práci bych se vracet nechtěl. Jsem velmi spokojený s tím, jak žiju teď a jak se můj život vyvíjí. S bývalými kolegy zůstávám ve velmi těsném kontaktu. V mém městě se nachází i policejní akademie, takže hodně mluvím i s těmi, kdo studují, aby se stali detektivy, policisty a hodně s nimi probírám různé případy. Také máme v Norsku takovou televizní show, něco jako Na stopě v České republice, kde se probírají aktuální nevyřešené případy, a veřejnost se může zapojit. To mi dává pocit, že jsem vlastně pořád tak nějak u toho, že pořád pracuji v oboru."
K psaní samotnému... Je to hodně osamělá činnost, jak vyvažujete nutnost té samoty během práce a normální život, abyste nezůstal úplně odříznutý od světa?
"Samozřejmě je to osamělá práce, ale já musím říct, že mi vůbec nevadí být sám, jsem rád sám a myslím, že když člověk píše knihu, funguje to tak, že si musí stanovit cíl a z něj udělat prioritu. A když něco upřednostníme, musíme něco jiného vynechat nebo potlačit. Pro mě je to právě ta společenskost. Od přírody nijak zvlášť společenský nejsem, nemám nějakou velkou přehršel přátel a píšu skoro každý den, nemám potřebu to vyvažovat nějakým větším sociálním kontaktem nebo něco takového."
Máte nějaké zajeté rituály během toho psaní, nějaké dané hodiny? Třeba i konkrétní hudbu, kterou posloucháte během práce?
"Nemám, omlouvám se. (smích) Můj pracovní den začíná už třeba před sedmou, pak venčím psa. Když se vrátím domů, moje žena nám udělá kávu a po snídani se odeberu do své pracovny a vycházím z ní prakticky až večer. Ale z těch deseti hodin strávených prací věnuji vyloženě psaní třeba jen tři, zbytek je administrativa. Jak jste zmiňoval, moje knihy vychází ve 40 zemích světa, jsou publikovány velmi často, máme reedice a podobně. Pokud do těch zemí přímo necestuji, musím si volat s nakladateli, mailujeme si, té administrativy je hodně a zabírá také hodně času."
U čtenářů oblíbený je hlavní hrdina knih Jørna Liera Horsta, vrchní komisař William Wisting. Takhle ho vidí umělá inteligence. • Jørn Lier Horst je norský autor kriminálních románů a bývalý vrchní vyšetřovatel v policejní čtvrti Vestfold. Jeho knihy vyšly ve více než 40 zemích a prodalo se jich více než deset milionů výtisků. (Foto: Midjourney AI, Blesk – R. Klejch)
Je to odlišné od dob vydání vaší první knihy?
"Ano, to bylo ještě dávno před Facebookem, před sociálními sítěmi... Fungovalo to tak, že člověk vydal knihu, byla nějaká autorská čtení, bylo třeba nějaké turné, ale to bylo všechno. Dnes, v době sociálních sítí a podobně, musí být člověk vlastně neustále dostupný, musí sledovat tu knihu z mnohem větší blízkosti. Dívat se, co se kde děje, a samozřejmě – to není imperativ, člověk to nemusí dělat, ale je to výhoda, když to tak je. A celá řada knížek se také vydává ne na základě toho, jak píšete, ale kolik máte sledujících na Instagramu. Taková je realita."
Severské detektivky v nás utvářejí představu, že severské země jsou hodně temné, depresivní. I přesto, že píšete zároveň pro mladé čtenáře či děti. Jak je to ve skutečnosti?
"U mě doma je taková turistická kancelář, která vydává mapu míst zločinů z mých knih. Nejdřív pod názvem Tour v krvavých šlépějích Wistinga a pak to změnilo jen na Tour ve šlépějích Wistinga. Přitom to místo je jedno z nejslunečnějších v Norsku. Ale všude se nějaká temná zákoutí samozřejmě najdou. O těch rád píšu, ale myslím si, že právě činy podobné jako to, co dělá ta turistická kancelář, v podstatě podporují temnou atmosféru, kterou ty knihy vyvolávají, a která úplně neodpovídá realitě."
Vraťme se k psaní. Jak si užíváte pocit, když třeba přijdete na nějaký rafinovaný způsob smrti nebo naopak velký zlom? A jaký autor jste, jak byste se popsal?
"Jsem docela netrpělivý spisovatel, jakmile dostanu nějaký nápad na knihu, tak si samozřejmě myslím, že je naprosto geniální a už to chci mít honem napsané, abych jej mohl sdílet s ostatními, se svými čtenáři. A často se mi stává, že jak se blížím ke konci psaní jedné knihy, přijde další nápad, který je kolikrát ještě lepší, a ještě brilantnější než ten první, takže už se honem těším na další knihu, jíž začnu psát. To je nejlepší způsob, jak se popsat – jsem netrpělivý spisovatel."
Máte teď nějakou neodbytnou myšlenku v hlavě?
"Ano, založil jsem na ní svůj další román, ve kterém chci promítnout to, co zažíváme v realitě – jak se mění klima, počasí... V tom příběhu dojde k tomu, že dlouho prší, celé dny, týdny. A jak prší, země nasákne vodu a dojde k půdnímu sesuvu. Strhne to několik domů a inspektor Wisting se účastní záchranných prací. Na místě, kde došlo k té katastrofě, se najde mrtvola... A máme místo činu! Když mě to napadlo, říkal jsem si, jak dobrý nápad to je. Ale aby byl román skutečně dobrý, nestačí jeden dobrý nápad, ani dva. Spisovatel musí mít tři čtyři dobré myšlenky, na základě kterých může pak příběh vystavět."
Pojďme tedy k té aktuální knize na českém trhu, nazvané Otázka viny. Jak byste ji představil českým čtenářům, kdyby byli vaši přátelé, nejen synopsí?
"Když člověk píše knihy v sérii, tak je to trošku oříšek, protože vaši čtenáři jednak chtějí to, na co jsou zvyklí, chtějí to vaše staré psaní, ale zároveň člověk musí pořád objevovat. Nové způsoby, jak ten příběh vyprávět. A musí vždy přinést něco nového, protože čtenáři zároveň chtějí být něčím překvapeni. Co se týče té nejnovější knihy, začíná tím, že Wisting má dovolenou, sedí na zahradě a najednou slyší, že je někdo u jeho dopisní schránky. Jde se podívat a zjistí, že obdržel anonymní dopis, ve kterém je jenom to číslo, které vidíme na obálce, 1569. A to je číslo starého spisu s případem starým dvacet let. Je jasné, že někdo chce upoutat jeho pozornost a chce ho nasměrovat právě k tomuto případu. Dopisy chodí dál a dál... Je to založeno na mém vlastním zážitku z minulosti, stal se asi před deseti lety."
Vyprávějte nám o něm...
"Také jsem tehdy jednou týdně obdržel anonymní dopis od někoho, kdo se mi snažil poskytnout střípky informací k jednomu neuzavřenému případu z minulosti a bylo dost těžké pochopit, co se mi ten člověk snaží říct. Bylo velmi matoucí, ty anonymní dopisy obsahovaly jen kusé informace. U anonymních zpráv se nemůže doptat, nechat si je vysvětlit... Pak zničehonic chodit přestaly, takže dodnes nevím, kdo to psal, co mi chtěl říct, ale na téhle osobní zkušenosti se ta nová kniha vlastně také tak trochu zakládá. Chcete vidět jeden z těch dopisů?"
Určitě, rádi je ukážeme i čtenářům Blesku...
"Píše se tu (foto dopisu najdete v galerii na Blesk.cz): Jak praví šelma Horst, mezi námi je vrah. – A ten zbytek je citát z bible: Jeho jméno se skrývá v jeho bytosti, v jeho činech... A to je konec toho dopisu. Nikdy jsem tedy nezjistil, kdo mi to psal a co se mi snažil říct, ale myslím si, že ten člověk nebyl asi mentálně úplně v pořádku."
Ale je to poměrně děsivé. Když jsme u toho, vaše knihy miliony lidí napínají a svým způsobem i děsí, co naopak děsí vás nebo z čeho máte strach?
"Rád bych řekl, že se nebojím ničeho, ale kdybych měl něco zmínit, tak to, co vidíme ve společnosti kolem nás po celém světě, nenávist. To, kolik lidí nenávidí na základě rasy, sexuální orientace a podobně. Myslím si, že to ještě umocňují sociální média... Mě vlastně děsí to, co jsou lidé schopni říct nebo udělat jen na základě toho, že někoho nenávidí pro to, kým je. To mě děsí. Nevyprovokovaná nenávist."
Vytvořeno pro Blesk.cz/Kultura, 23. 7. 2023.