Jak nechat postavy dýchat: Proč musí autor hrdinu znát lépe než vlastní polovičku

Měla bílý crop top, blond vlasy a byla divoká… To je všechno, tak bohužel často své postavy nejen vidí, ale i popisují začátečníci. Tvoříme-li ale postavu, se kterou chceme pracovat delší čas, chce to trochu víc úsilí, představivosti, techniky a detailů. Chceme přece živoucí bytost, která čtenáře přesvědčí o tom, že je skutečná (přestože jde třeba o hrdinu fantasy s nadpřirozenými schopnostmi).

Když začínající autor sedí nad rozepsaným příběhem a hlavní hrdina na papíře působí jako plochá kartonová maketa z výprodeje, není třeba propadat tvůrčí beznaději. Nejčastější chybou v tvůrčím psaní totiž nebývá nedostatek fantazie, nýbrž fakt, že jsou postavy odbývány jen zběžným popisem vnějších rysů. Má-li však literární hrdina pro čtenáře skutečně ožít, musí se s ním autor nejprve bezhlavě spřátelit. Jak z ploché figurky vybudovat autentickou, živoucí bytost, se kterou by bylo možné virtuálně sdílet každodenní realitu?

Nejlepší přítel na papíře i v životě

Metodika tvůrčího psaní často přirovnává vztah autora k postavě ke vztahu s nejlepším přítelem. U blízkého člověka je obvykle známo, kdy si ze slušnosti kouše spodní ret, jaká káva ho postaví na nohy a zda by v případě nečekané krize začal panikařit, nebo by zachoval chladnou hlavu. Přesně takto hluboce je třeba proniknout do nitra fiktivní postavy, aby její činy nevyvolávaly pocit umělosti a "nešustily papírem". Dokud jsou známy pouze barva očí, styl oblékání a obecná touha zachránit svět, hrdina zůstává pouhou plochou maketou. Je nutné se mu dostat pod kůži, pochopit jeho vnitřní chemii a začít s ním v duchu vést neustálý dialog. Teprve v momentě, kdy je s jistotou zřejmé, jak postava zareaguje na vylitou polévku, nečekaný kompliment nebo ztrátu peněženky, přestává být poslušnou loutkou taženou nitkami zápletky. Stává se partnerem celého vyprávění, což úspěšně vyučovaly i tuzemské akademické instituce.

Špinavé prádlo a tajné neřesti: Proč postava potřebuje životopis

Než padne první věta úvodní kapitoly, je ideální podrobit postavu přátelskému výslechu. Pro každou výraznější tvář, kterou hodlá spisovatel v příběhu používat delší dobu, se doporučuje vytvořit životopis. Ten by měl obsahovat odpovědi na klíčové otázky: Kdo vlastně hrdina je, kým byl před začátkem děje a kdo na něj měl největší vliv? Byl to autoritativní otec, nebo podivínský strýc, který sbíral staré známky a potají pil rum? Jak hrdina vypadá, jak se obléká, jak žije, co ho upřímně baví a co ho naopak po nocích straší a trápí? Tyto detaily se v knize nemusí objevit explicitně, ale autor je musí mít pevně vryté do paměti. René Nekuda doporučuje cvičení, kdy se autor pokusí představit postavu, která by z jeho domova ukradla konkrétní předmět – tento moment nutí tvůrce uvažovat o hrdinových motivech a zlozvycích. Životopis postavy tak funguje jako neocenitelná mapa, díky níž se hrdina nezachová jako robot naprogramovaný k posunu děje, ale jako skutečný člověk s vlastní minulostí.

Kouzlo ledovce a nebezpečí dokonalosti

Ernest Hemingway geniálně definoval takzvaný princip ledovce – sedm osmin jeho objemu zůstává skryto pod hladinou a nad vodu vyčnívá jen malá špička. U fiktivních charakterů toto pravidlo platí dvojnásob. Čtenář nemusí číst zdlouhavé litanie o traumatech z dětství, ale musí jejich tíhu vycítit z toho, jak se hrdina vyhýbá přímému očnímu kontaktu nebo jak nervózně poklepává prsty o stůl. Slavným příkladem je Hemingwayova povídka "Hills Like White Elephants", kde postavy diskutují o závažném tématu potratu, aniž by toto slovo vůbec jednou vyslovily. Pokud autor zná svou postavu dokonale, její minulost přirozeně prosákne do každého dialogu, gesta i letmého pohledu. Stephen King dodává, že nejlepším způsobem, jak vyvolat soucit, je vytvořit sympatické hrdiny a následně na ně vypustit nestvůry. Hrdina však nesmí být bezchybný; dokonalost je v literatuře synonymem pro nudnost. Jakmile hrdina začne činit svobodomyslná rozhodnutí navzdory osnově, je vyhráno. Právě v ten moment se daří vdechnout fiktivní bytosti život.

Cíl je prostý a těžký zároveň: vytvořit člověka, který bude působit, že existuje i ve chvíli, kdy knihu zaklapnete. Takovou postavu nevodíte za ruku, spíš jí nasloucháte. Občas vás naštve, občas vás překvapí a někdy vám úplně rozbije osnovu. To je dobré znamení. Znamená to, že už nežije jen ve Wordu, ale i v představivosti. A právě tehdy se z příběhu nestává konstrukce, ale literatura. Jinými slovy: než pošlete hrdinu zachraňovat svět, zjistěte aspoň, co si dává k večeři, komu by ve tři ráno opravdu zavolal a co by nikdy nepřiznal nahlas. Tam totiž většinou začíná pravda. A s ní i postava, na kterou se nezapomíná.

Prakticky: Odpovídejte na to, co byste sami chtěli vědět

Představte si, že vám někdo popisuje svého nového přítele. Že se snažíte o někom dozvědět maximum. A stejně tak postupujte při tvorbě postavy. Na svých přednáškách vždy představuji soubor základních věcí, které by měl zahrnovat pomyslný životopis takového hrdiny. Herci při tvorbě svých postav často pracují s tím, že si k nim vytvářejí celé biografie. Není důležité jen to, co postavu v knize čeká, ale co všemu předcházelo, co ji formovalo. Její rozhodnutí pak ovlivňuje také spousta věcí: kdo na ni má vliv, v jakém prostředí dospívala, kdo jsou její přátelé, rodina a jaké má pohnutky… I když řadu detailů nikdy nepoužijete, prostě můžete! A svou postavu vidíte stále před sebou, víte, jak se zachová. Řekněte, jak dobře svoji postavu znáte? Jste připraveni s postavou pracovat? Zkuste si tedy vždy odpovědět na tyto otázky:

Vnější vzhled, jak postava vypadá? – Jméno, věk, pohlaví, rasa, typ postavy, barva očí, vlasů, zvláštní znamení (jizvy, pihy, brýle…), zdravotní stav, styl vyjadřování, oblíbený styl oblékání, oblíbené barvy. Nosí čepice, klobouky, hůl…?

Jaké má zázemí? – Bydliště, rodinný stav a vazby, z jaké sociální vrstvy pochází, koho nejvíce ovlivňuje, největší přátelé a nepřátelé…

Kým ve skutečnosti je? – Povaha, vlastnosti, koníčky, oblíbené jídlo, knihy, filmy… Povolání, pohled na svět. Největší tajemství a posedlosti, největší úspěchy a neúspěchy, plány, sny, touhy. Co prožíval(a) v minulosti, jaký vliv to má na současnost, v jaké životní fázi začíná svůj příběh…?