Loučení Rubeuse Hagrida (fanfikce ze světa J. K. Rowlingové)

Rubeus Hagrid cítí, že nadešel čas vydat se na poslední dobrodružství – tam, kam podle starých legend odcházejí obři a poloobři, když se chtějí znovu setkat se svými předky. Než však Bradavice opustí, čeká ho loučení se školou, přáteli i studenty, kteří mu vděčí za víc, než si kdy dokázal připustit. To je moje letošní nostalgická, něžná a místy snad i trochu humorná fanfikce o odchodu, jenž není koncem, ale návratem domů... Pod textem nechybí odkaz na stažení povídky coby e-knihy.

Památce Robbieho Coltranea.

"Odkaz těch filmů spočívá v tom, že generace mých dětí je bude nejspíš pouštět svým dětem. I za 50 let se na ně budete moct dívat. Já už tu bohužel nebudu, ale Hagrid ano…"

Kdyby poblíž dubu nedaleko chaty procházel kdokoli neznalý, měl by dojem, že v suchém spadaném listí na zemi se šine nějaký ježek nebo pobíhají myšky. Ale šustivý tichý zvuk vycházel ze shora, z koruny stromu, kde se před příchodem zimy chystali ke spánku kůrolezové. Jejich zívání vydávalo právě takový zvuk, jako tiché ježčí kroky v listí. Jediný, kdo je ale teď slyšel, byl profesor péče o kouzelné tvory, někdejší hajný a klíčník v Bradavicích, na Škole čar a kouzel. Rubeus Hagrid momentálně nepříliš vhodně vystrkoval směrem k cestě majestátní pozadí, jak byl sehnutý nad záhonkem mrkve, pastináku a černého kořene, a zkoumal, jestli už přišel čas sklizně. Dřív, než na záhony zespodu zaútočí hlízožrout podzemní, tlustý, beznohý tvor s rypákovitým nosem, žijící v norách a vyhrabávají za doprovodu nadšeně chrochtavých zvuků výsledky zahradnického úsilí. Na tyhle tvory v kouzelnickém světě neexistoval pořádný přípravek, i když někteří čarodějové tvrdili, že je odpuzuje mločí žluč. Ale i kdyby, Hagrid by ji stejně nepoužil. I hlízožrout měl podle něj na zahradě místo, holt musel být rychlejší. Byla polovina října roku 2023, mimořádně deštivého období s teplotami jen kolem deseti stupňů, a Hagridovi táhlo na pětadevadesát let. Cítil pořád dost sil, na poloobra žádný věk, ale vždycky, když tak chvilku seděl za soumraku na lavičce u své bývalé chýše nebo na schodech hradu a pozoroval oranžové slunce pomalu klesající za zelenohnědé kopce lesů, někde uvnitř hrudi se mu usadil zvláštní pocit a v hlavě myšlenky, jaké celá léta neměly místo.

Na ty ale nakonec nebyl čas. Bylo třeba opravit práce studentů, nachystat výuku na další dny, podojit, vyčesat, pomazlit, odblešit, napojit, vyvenčit, narovnat křídla, zastřihnout drápky, promazat šupiny… Ani jediný fantastický tvor v okolí nesměl být zanedbaný. A lidé samozřejmě také ne, i když ti si dokázali pomoct sami. Většinou.

Ehm, co že jsme to říkali…? Ano, vskutku, "na lavičce u své bývalé chýše". Hagrid už nějaký ten pátek, ač nerad, obýval jeden z hradních pokojů. Samozřejmě zvolil ten, který byl nejblíž k stájím a výběhům zvířat. To byla jeho podmínka, z níž nehodlal ustoupit, když už ho zbývající členové profesorského sboru přesvědčili, aby se sem přestěhoval.

"Víte, Hagride, není to příliš vhodné, aby člen sboru obýval chatrč. Nakonec – na místo šafáře a klíčníka, ovšem také pečovatele o zvířata a zahrádku, brzy přijde nějaký náhradník. Ministerstvo kouzel už prý má nějakého vhodného uchazeče. A vám to všechno zůstane jako krásný koníček, jen se neobávejte," uklidňovali ho všichni v čele s ředitelkou Minervou McGonagallovou.

A tak se také stalo, vlastně jen o pár dnů později, kdy za jednoho obzvláště nevlídného večera přehlušilo zvuk deště na okenní římse váhavé zaklepání na Hagridovy dveře vedoucí rovnou ven z hradu. Hagrid sundal z ohně konvici s vodou na čaj a pomalu došel otevřít. Za dveřmi stál mužíček, jemuž mohlo být kolem třiceti let, ale klidně i o deset méně. Hubený jako lunt, zahalený v odrbaném kabátě se spoustou malých i větších kapes, v nichž se cosi hemžilo, kvíkalo, opatrně vykukovalo. Rozcuchané zrzavé vlasy měl zplihlé deštěm, mokrý byl i odřený kufřík, který si nesl. Vyjukaný výraz ve tváři, která působila nejistým a smutným dojmem, najednou rozzářil úsměv. Mužík nesměle natáhl ruku.

"Barnaby Brambořík, pane, ale klidně mi říkejte Barny, von si stejně nikdo víc nepamatuje. Já sem tu skrz toho šafáře," řekl. Jeho dlaň v Hagridově ruce zmizela jak kulička v důlku na dvoře.

"Rubeus Hagrid, toho času profesor o kouzelné tvory. Neměl jste přijet až příští týden, milej pane?" usmál se na něj Hagrid a hned ho zval dál. "Ten mokrej kabát si pověste támhle ke krbu. Doufám, že mezi těma piskořema v něm není nic pernatýho, těm oheň nedělá dobře," dodal. Barny jenom zavrtěl hlavou, opatrně si kabát svlékl, a ještě opatrněji jej zavěsil v té správné vzdálenosti od krbu. Za chvíli se z kapes ozývalo spokojené vrnění a pomlaskávání. Jen z jedné úplně malé kapsy vykoukl culinvigil kuchyňský a koukal, kde tady může mít Hagrid srovnané utěrky a pytlíčky s kořením či bylinkami.

"Akorát bych poprosil nějakou flašku nebo džbánek s vodou, mám tu jednu honeklu kapří, asi by se chtěla drobet vosvěžit," řekl si jen Barny a když dostal džbán a tvorečka do něj přemístil, konečně se posadil naproti Hagridovi. To ovšem znamenalo nějaké úsilí, protože Hagridův nábytek nebyl zrovna pro střízlíky. Pár okamžiků se zvědavě obhlíželi, ani jeden nevěděl, jak začít.

"No jo, tak teda vítejte," řekl nakonec Hagrid. "Co vás k nám přivádí, teda kromě pověření ministerstva?"

"No, víte, já jsem z jedný vodlehlý zapomenutý vesničky v Cornwallu, z Oakglays. Tam jsem už v dětství narazil na stopy magickejch tvorů, a tak nějak si k nim vybudoval pouto. Furt jsem něco tahal domů a našim to nevadilo, naše rodina měla i tak výstřední pověst. Pochází z čistokrevné kouzelnické linie s dlouhou tradicí, víte. Jenže pak jsem domů z hor přivedl jednu abarinu, no a to víte, potvoru dvakrát tak velkou jako kůň už se tajit moc nedalo." Hagrid chápavě pokýval, znal to.

"No jo, ne každej má vždycky po ruce kufřík Mloka Scamandera, že jo?!" pronesl.

"Právě! Já se navíc učil teprve první kouzla. No a moje magické schopnosti a zájem o fantastický zvířata byly na začátku spíš výsledkem samostudia a pozorování. Tak jsem byl šťastnej jak hrabák ve zlatým dolu, když mě přijali do Neverridge na Školu magizoologie a chovu fantastických tvorů. Třída se zaměřením na kryptozoologii. Teda, ne že bych nechtěl do Bradavic, ale kouzla jsme tam měli taky, a hlavně jsme skoro pořád lítali mezi zvířatama, že jo."

"No, a teď ste tady," shrnul Hagrid.

"Už je to tak."

"A jak ste starej? Teda, ne že by na tom nějak záleželo, ale abych si byl jistej, že jsou zvířata v zodpovědných rukách u někoho, kdo ví, co a jak a není už žádnej janek."

"Bude mi dvaatřicet, ale prej vypadám mladší. To víte, když jste pořád na vzduchu… Tam jsem radši než s lidma. Nevaděj mi, to vůbec. Akorát nevím, co s nima. Vy ste poloobr, že jo? Říkali mi. Tak jaký jsou tady lidi?"

"Tady? Skvělý! Profesory si zamilujete. Duchy už možná trochu míň, ale ti zase ke zvířatům nejdou. Nezloběj se, pane Barny, ale můžu mít zvídavou otázečku?" vrtěl se Hagrid. Barny kývl. "Dáváte bicornovi jenom seno a pastvu, nebo ho na přilepšenou necháváte okusovat listy a mladé větve keřů a stromů?" Spiklenecky mrkl.

"Jasně, že čerstvý větvičky a listy," nedal se Barny. "Ty jeho rohy, když je pak shodí, tak když se rozemelou jako přísada do lektvarů, teda i mnoholičného, tak mají díky tomu větší sílu a jasnější barvu. Zkuste nechat bicorna jenom na seně, to pak můžete ty jeho rohy použít leda jako zarážku dveří!" plácnul Barny do stolu, zatímco Hagrid se spokojeně usmíval pod vousy.

"A co polovid? Já vím, že nejradši má durian cibetkový nebo liči, tady u nás spíš borůvky, maliny a hlavně cukr, ale já jsem měl docela úspěch s dýňovou šťávou…"

Ti dva se bavili skoro do svítání o tom, co na které zvíře platí, co mu chutná, jak se na něj musí a co je všechno třeba k jeho chovu. K ránu Hagrid věděl, že tenhle človíček jeho práci zastane bez debat a bez zaváhání. Ale… Ale kupodivu z toho až tak velkou radost neměl.

"Nepřipadá vám trochu roztržitý, pan Brambořík?" zeptala se na nového obyvatele bradavických pozemků ředitelka McGonagallová ještě u snídaně ve Velké síni. "Skoro jsem se lekla, když se mu při podpisu přijímacích listin po dokumentu začalo cosi procházet, cosi s hodně špinavýma nohama, musím podotknout. Doufám, že to všechno dokáže uhlídat."

"Ale jo, to je šikovnej maník," ujistil ji Hagrid. "Moc šikovnej, ten ví o zvířatech svý."

"Profesorka Prýtová ho prý nachytala, jak prolézá rostliny kolem skleníků s nějakým kapsářem, a když se ho zeptala, co tam hledá, prý se skoro rozklepal a koktal tak, že mu za nic na světě nedokázala porozumět."

"No jo, my vod zvířat si rozumíme spíš s nima, to se srovná," trval na svém Hagrid, že je všechno v pořádku.

"Moc se těším, až ho poznáme," uzavřel debatu Neville Longbottom, toho času učitel bylinkářství pod vedením Pomony Prýtové a ředitel Nebelvírské koleje. "Kde vlastně je?"

"než všechnu tu havěť nakrmíte, to chvíli trvá," pokrčil rameny Hagrid.

Ráno se změnilo v dopoledne, přišel oběd, a zase odpoledne. Konečně bez deště, dokonce se do strání a lesů opřely zbytky hřejivých paprsků podzimního sluníčka. Velká síň Bradavic byla nezvykle tichá a téměř prázdná. U dlouhého učitelského stolu stály jen dvě postavy: ředitelka Minerva McGonagallová a profesor Neville Longbottom, trpělivě očekávající příchod nového hajného. Očarovaný strop síně tiše odrážel poklidné modravé nebe nad hradem, jehož odpolední zlatavý jas pronikal vysokými okny a mihotal se na řadách prázdných lavic. Když se dvoukřídlé dubové dveře zlehka otevřely, oba upřeli zrak ke vchodu a na prahu spatřili Barnabyho Bramboříka. Mladý muž vstoupil váhavě dovnitř s bušícím srdcem, avšak s jiskrou nadšení a odhodlání v očích. Barnaby se zhluboka nadechl a promluvil pevným, přesto lehce rozechvělým hlasem:

"Dobré ráno, paní ředitelko, pane profesore… Dovolte mi, abych se konečně řádně představil." Na okamžik zaváhal a polkl, ale pak s upřímností v hlase pokračoval: "Je pro mě nesmírnou ctí nastoupit tadyhle na místo pana Rubeuse Hagrida, že jo. Rád bych vám poděkoval za důvěru, již ve mne vkládáte, a chtěl bych přislíbit, že se postarám o bradavický pozemky, o všechny zdejší tvory i o studenty se stejnou péčí a láskou, jakou jim věnoval on sám, a udělám pro to vše, co bude v mých silách," odříkal naučenou řeč co neslušněji byl schopen. Po těch slovech Barny sklopil zrak v nesmělé úctě a vyčkával na reakci svých posluchačů. Neville Longbottom se široce usmál a přikývl Barnabymu na pozdrav.

"Upřímně řečeno, Hagrid by si nemohl přát lepšího nástupce. Viděl jsem dnes ráno Tesáka, jak vám nadšeně olizuje ruku – a věřte mi, to je ta nejlepší známka, že k Bradavicím patříte. Vítejte doma, Barnaby."

Minerva po celou dobu naslouchala Barnabyho slovům s mírným úsměvem a v očích se jí zračilo dojetí. Nyní přistoupila blíž a upřela na něj vlídný pohled přes okraj svých brýlí.

"Pane Bramboříku, vítám vás oficiálně ve službách naší školy," pronesla měkce a s nefalšovanou srdečností v hlase. "Pevně věřím, že pod vaším dohledem budou bradavické pozemky, tvorové i studenti v těch nejlepších rukou." Odmlčela se a téměř obřadně mu podala ruku. "Máte mé plné požehnání. Hodně štěstí, Barnaby."

Barnaby, dojatý tímto přijetím, pevně stiskl nabízenou ruku a vypravil ze sebe tiché: "Děkuju vám, paní ředitelko." Neville s Minervou si pak vyměnili spokojený pohled. V tichu Velké síně jako by i staré kamenné zdi Bradavic dávaly novému klíčníkovi a šafářovi své tiché požehnání.

Plíživě se slunce sklouzlo po obloze, den se změnil ve večer. Ze stinných hlubin Zapovězeného lesa se zvolna zvedaly chuchvalce bělavého oparu, zatímco na hladině Černého jezera se líně převalovaly dlouhé pruhy mlhoviny. Kolem prázdných záhonů dýní a na pěšinách vedoucích k hradu panovalo ticho, jaké lze zaslechnout jen vzácně – rušené pouze krákáním osamělé vrány a občasným zašustěním spadaného listí, jež roznášel po pozemcích chladný větřík. Rubeus Hagrid stál před stavením a cítil, jak ho studený vzduch štípe do tváří. Za ním pod přístřeškem ležela úhledná hromádka pytlů a bedýnek, pečlivě označených. Na ohništi před srubem ještě doutnal popel z ohně, nad nímž si Hagrid za úsvitu uvařil kotlík silného čaje. Nyní poněkolikáté přelétl očima seznam, který před chvílí dopsal. Zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rozhlédl se, aby si vštípil do paměti každičký detail: zlatavé osikové listí vznášející se nad trávníkem, kamenné zdi hradu vykukující z mlžného oparu a skleníky, na jejichž prosklených střechách se třpytila večerní rosa.

Z úvah ho vyrušilo zakřupání štěrku na cestičce. Pootočil hlavu a spatřil, jak k němu od brány zahrádky kráčí Neville Longbottom, zabalený do pláště.

"Napadlo mě, že bych se stavil," řekl. "Víš, Hagride, zdáš se mi v posledních dnech takový… Doslova nesvůj. To není Hagrid, jakého znám ty roky." Hagrid ho pozval dál, přitom ho napadlo, jak zvláštní je, že tenhle kluk, kdysi nejistý a ustrašený, je teď jeho sebejistým kolegou, který má u studentů respekt, aniž by se o to musel snažit. Teď mu servíroval čaj s kapkou vlastní medoviny, pak proti němu rozpačitě usedl a prsty si mnul vousy.

"Takže…?" rozložil Neville ruce v jasném gestu.

"Takže. Co budem chodit kolem horký kaše, že jo…" několikrát se mocně nadechl Hagrid. "Věc se má tak, mladej pane, že už přišel čas. Lopata mi padá z rukou, už jsem ztratil záběr, co sem míval dřív, tak je to. Znáš tu legendu vo obrech?"

"Znám jich spousty, kteroupak myslíš?" nebyl moudřejší Neville.

"Tu, kterou už staří kouzelníci z Vysočiny po staletí šeptali, že obři a poloobři nejsou stvoření, která by svět kdy skutečně opouštěla. Jenom se v pravej čas vracej tam, odkud vzešli." Když Neville zavrtěl hlavou, pokračoval: "Je to i v knihách na hradě. Podle nejstarších záznamů – starších než samotné Bradavice – cejtí každej obr i poloobr, jakmile se přiblíží ke stovce let, volání. Nezní v uších, ale hluboko v kostech. Je to hlas kamene, mlhy a větru, hlas krve, která pamatuje dobu, kdy hory ještě chodily a země byla mladá…"

"Tehdy obři uspořádaj domovy, loučí se s nížinama a vydávaj se na sever, do nejvyšších a nejnehostinnějších koutů Skotský vysočiny, do pohoří Cairngorms, který my známe jako Ševelhory předků. Tam, kde se mlha nikdy úplně nerozptýlí, kde déšť padá šikmo a kde vítr zná jména všech, kdo po horách kdy kráčeli. Mudlové těm místům říkají prázdná, ale kouzelníci vědí, že jsou plná paměti. V těch horách nestojí žádné hrobky ani pomníky. Obři je nepotřebují. Když přijde jejich čas, neskloní hlavu ani nepadnou. Prostě se posadí na kámen, který si sami vybrali – často na vyhlídce, odkud je vidět daleko do kraje – a zůstanou tam, dokud dech pomalu neutichne. A pak se stane něco, co žádný kouzelník nikdy zcela nevysvětlil. Tělo obra se nerozpadne. Nezmizí. Promění se. Kůže se stane mechem, kosti skálou, vousy lišejníkem. Dech se rozplyne v mlze a srdce se přidá k tlukotu země. Od té chvíle je obr součástí hor – jako by tam byl odjakživa, jako útes, o kterej se tříští vítr. Staří pastevci tvrdí, že některý kamenný masivy mají tvary ramen, zad nebo rukou. A že když se jich dotknete za bouře, cítíte teplo. Jako by hory dýchaly. Poloobři, který v sobě nesou krev dvou světů, prý slyší volání silněji než ostatní. Možná proto, že celý život stojí mezi lidmi a kameny, mezi hlukem a tichem." Hagrid si poposedl a dělal, že nevidí lesklejší Nevillův zrak, ani osamělou slzu, kterou si mladík rychle otřel.

"Když odcházejí, často se ještě naposledy ohlédnou. Ne ze strachu, ale z lásky. Protože oni vědí, že neodcházejí pryč – jen se mění způsob jejich bytí," pokračoval Hagrid. "A tak se říká, že kdykoli se nad Skotskou vysočinou zvedne mlha, nejsou to jen oblaka. Jsou to dechy dávných obrů, kteří hlídají zemi, lesy i domy lidí a třeba školy postavené z kamene. Kdo po horách kráčí s čistým srdcem, může prý v tichu slyšet hlubokou, klidnou radost a zpěv. Těch, který se konečně vrátili domů," domluvil a zhluboka se napil, jak mu z vyprávění vyprahlo. "No, a mně je pětadevadesát – nejvyšší čas vydat se na cestu."

"To myslíš vážně?! Opustit to tady všechno?" žasl Neville, ale jen na okamžik. Uvědomil si, že by nebylo spravedlivé, aby Hagridovy myšlenky měnil za své. "Upřímně, ani si Bradavice bez tebe neumím představit," promluvil pak tiše. "A jistě nikdo, kdo tě kdy poznal. Ani ten čtenář, který právě čte tahle slova… Bude se nám stýskat." Hagrid hlasitě vydechl, až se mu obláček páry vznesl od úst.

"Ach, to víš, že mně taky, Neville. Tolik let jsem tady doma. Ale u obrů to tak chodí – všichni celičkej život bloumaj světem a na sklonku života se vracej do hor. Volá mě to tam."

Přelétl pohledem obzor, kde se v dálce z mlhy a stmívání zvedaly siluety pohoří kolem bradavického údolí. Neville vážně přikývl.

"Chápu. Každý má někde svůj domov. Hagride… jestli to cítíš takhle, tak to není útěk. Je to návrat." Na chvíli se odmlčel, jako by hledal správná slova, a pak pokračoval tiše, ale pevně:

"Vím, že jsi vždycky říkal, že Bradavice jsou tvůj domov. A pro nás pořád budou místem, kde jsi zanechal kus sebe. Ale žádný domov není jen jedno místo. Někdy je to cesta, kterou člověk ušel, a někdy místo, kam se má vrátit. Neřeknu ti, že je to brzy. To bych ti lhal. A neřeknu ti ani, že máš zůstat kvůli nám. Vždyť ty jsi nás celý život učil, že skutečná starost o druhé znamená umět je i pustit." Podíval se Hagridovi přímo do očí. "Chci, abys věděl, že jsi vždycky měl a máš naši podporu. Moji. Profesorského sboru. Studentů. Celých Bradavic." Pak se lehce usmál, i když měl oči plné slz. "A jestli se někdy budeš ptát, jestli jsi tu zanechal stopu… tak věz, že ne jednu. Pro celé generace." Na okamžik zavládlo ticho a Neville už jen dodal, téměř šeptem: "Odpočiň si, Hagride. Zasloužíš si to víc než kdokoli jiný."

Uplynulo pár týdnů, než se znovu setkali. Už se dokonce na střechy snesly první vločky. A po nich další, do Vánoc zbývalo jen pár dnů. Velká síň byla toho dne zaplněná do posledního místa, a přesto v ní panovalo zvláštní ticho. Ne nepříjemné, ale plné očekávání, jaké se objeví jen ve chvílích, kdy všichni cítí, že se děje něco důležitého. Nad hlavami studentů se na očarovaném stropě převalovala šedavá obloha a mezi dlouhými stoly se mísila vůně mokrých plášťů, dřeva a svíček. Hagrid stál u učitelského stolu, ramena široká jako vrata od stodoly, v ruce svůj starý růžový deštník. Vypadal nejistěji než kdy jindy – ne proto, že by se bál, ale proto, že neuměl mluvit o věcech, na kterých mu záleželo nejvíc. Byl zvyklý čelit drakům, obřím pavoukům i hněvu ministerstva, ale pohled na plnou síň tváří, které znal po jménech i po povaze, ho zaskočil.

"No… ehm," odkašlal si a zvuk jeho hlasu se rozlehl sálem. "Já… já nikdy nebyl moc na řečnění." Nervózně si promnul nos, přesně tím gestem, které studenti znali z nesčetných hodin. "Ale chtěl jsem vám říct, že… že jste byli dobrý děti. Všechny. I vy, co jste mi občas přivedli do lesa něco, co tam nemělo co dělat," dodal a koutky úst se mu pohnuly v nesmělém úsměvu. V síni to zašumělo tlumeným smíchem, rychle ale zase utichl. Hagrid se rozhlédl po profesorském sboru. Pohled mu spočinul na McGonagallové, pak na Nevillem, a v očích se mu na okamžik mihlo něco jako vděčnost i úleva.

"Děkuju vám," řekl prostě. "Že jste mě tady nechali bejt… takovýho, jakej jsem. I s mýma chybama." U jeho nohou seděl Tesák, věrný a klidný, a občas mu čumákem zlehka strčil do holeně, jako by mu připomínal, že v tom není sám. Hagrid se k němu na chvíli sklonil, pohladil ho po hlavě a znovu se narovnal. "Bradavice pro mě byly domovem," dodal už tišeji. "A vždycky budou."

Nikdo se neměl k řeči. Pak se zvedla ředitelka McGonagallová, přešla k němu a položila mu ruku na předloktí – gesto drobné, ale pevné. Neville se postavil vedle ní, s hlavou vztyčenou, i když měl oči plné slz. V tu chvíli to studentům definitivně došlo. Nešlo o slavnost. Šlo o loučení. Někdo začal tleskat. Nejdřív váhavě, skoro nesměle, jako by si nebyl jistý, jestli je to vhodné. Pak se přidal další, pak celý jeden stůl, a nakonec vstala celá Velká síň. Potlesk nebyl jen bouřlivý, hřměl jako krupobití do střech hradu, byl vytrvalý, hřejivý. Nesl v sobě vzpomínky na první setkání s kouzelným světem, na čaj v hájence, na hodiny plné podivných tvorů i na pocit, že i ti, kdo se do jakéhokoli světa úplně nehodí, v něm přece jen mají své místo. Hagrid se pokusil něco říct, ale hlas ho zradil. Zamrkal, jedna slza se mu skutálela do vousů a on si ji rychle setřel hřbetem ruky.

"No tak," zamručel, napůl pobaveně, napůl bezmocně. "To už je moc." Ale nebylo. V tom potlesku, v tom tichém souznění celé školy, bylo všechno, co po sobě zanechal. A Bradavice – staré kamenné zdi, schodiště i les za okny – jako by na okamžik dýchaly spolu s ním. Jako by samy věděly, že se loučí s někým, kdo k nim patřil odjakživa. Hagridovo přátelství, jeho vřelost, láska ke všemu živému, každá jedna malá i větší vzpomínka se na věky zapisovala do srdcí všech, kdo jej kdy i na krátký okamžik potkali.

Ještě pořád v kamenných zdech hradu doznívala ozvěna potlesku, když Hagrid a Neville stáli před pokojem odcházejícího poloobra. Neville rozpačitě přešlápl a zdvihl balíček, který přinesl.

"Tohle posílají studenti z posledního ročníku. Když se doslechli, že odcházíš… během hodiny dali dohromady album fotografií a vzkazů. Chtěl jsem, abys ho dostal ještě před odjezdem." Hagrid opatrně rozvázal provázek a z balicího papíru vyňal silnou knihu vázanou v červené kůži. Na obálce bylo ozdobným písmem vyryto zlaté Hagrid. Pohladil desky knihy a nalistoval náhodnou stránku. Uvnitř spatřil pohyblivou fotografii — byl na ní on sám, jak se široce usmívá a v náručí svírá dvě malé děti v nebelvírských šálách. Vedle obrázku stálo úhledným rukopisem: Děkujeme za všechno, pane Hagride! – Artie a Rose. Na dalších stránkách viděl přehršel podobných vzpomínek: momentky z hodin Péče o kouzelné tvory, ze společných výletů do lesa nebo z oslav v jeho hájence, doplněné vřelými vzkazy studentů. Hagridovi se zalesklo v očích. Rychle album zaklapl, aby mu na stránky nedopadla neposedná slza.

"To je… to je to nejhezčí, co jsem mohl dostat," zahuhlal dojatě. "Ani nevím, co na to říct. Tolik práce si s tím dali…"

"Chtěli, abys věděl, jak moc pro ně znamenáš," řekl Neville měkce. "Dokud budu učit, budu prvákům vyprávět o tobě a o všech dobrodružstvích."

"U Merlinova rozlitého punče, to radši ne! Ještě by to paní ředitelka McGonagallová slyšela a dodatečně mě vyhodila," huhlal. Pak se ztišil a na okamžik sklopil oči k zemi. "Víš, Neville… chci, abys věděl, že jsem na tebe vždycky byl pyšný. Už od školy. Z ustrašenýho kluka se stal jeden z nejstatečnějších chlapů, co znám – a skvělej profesor k tomu." Neville zrudl až po uši.

"To jen díky vám. Vy a profesor Brumbál jste vždycky věřili, že i ten vystrašený kluk v sobě najde odvahu," řekl tiše. "Bez vás… nevím, jestli bych tu dnes stál." Hagrid zavrtěl mohutnou hlavou.

"Ale stál, stál. To tys měl srdce na pravým místě." Natáhl svou obrovitou paži a položil ji Nevillovi na rameno. "Díky, žes přišel. Hodně to pro mě znamená."

Chvíli tam stáli proti sobě a Hagrid najednou vypadal ještě větší než obvykle, jak nad Nevillem ochranně čněl. Pak se zarazil, jako by ho něco napadlo. Zpod límce kabátu vytáhl zlatý medailon na dlouhé kožené šňůrce – starý přívěsek ve tvaru půlměsíce s dvěma havrany. Chvíli jej zamyšleně svíral v dlani. "Tohle mi kdysi dal Brumbál," zamručel do ticha. "Říkal, že mi přinese štěstí, až ho budu nejvíc potřebovat. A víš ty co? Měl pravdu. Rád bych, abys ho teď měl ty."

"Já… nemůžu přijmout tvůj talisman," namítl překvapeně Neville.

"Ale můžete," ozval se nečekaně jiný hlas, dříve, než Hagrid stihl něco říct. Zpoza rohu se vynořil Barnaby Brambořík, nový bradavický šafář, s tvářemi udýchanými námahou. Před sebou tlačil malý vozík, na němž byla připevněná velká proutěná klec zakrytá kostkovanou dekou.

"Když vám ho Hagrid nabízí, měl byste si ho vzít, pane Longbottome," usmál se omluvně. "Pardon, že ruším, ale napadlo mě, že taková velká chvíle si žádá i malý dárek na rozloučenou."

"Barny, chlapče, pojď sem. Zrovna včas!" zahalekal Hagrid vesele, a ještě jednou přívětivě stiskl Nevillovi rameno. Barny mezitím dotlačil vozík blíž.

"Nemohl jsem nějak dospat, tak jsem šel ještě za tmy do lesa trochu… ehm… experimentovat s voláním zvěře," začal a mrkl na Hagrida spiklenecky. "Měl jste pravdu – starý jednorožčí roh rozemletý ve oleji z fénixova peří přivábí leccos." Sundal z proutěné klece károvanou deku. "Dárek na rozloučenou, Hagride. Aby vám nebylo na cestě smutno."

Hagrid opatrně přistoupil blíž a nakoukl dovnitř mezi proutky. "No nazdar," hlesl ohromeně. Uvnitř klece sedělo podivuhodné stvoření. Velikostí připomínalo menšího psa, ale mělo zavalitější tělo pokryté huňatou šedo-zelenou srstí, v níž se tu a tam blyštily chomáčky mechu a drobné kamínky. Z roztomile spláclého čumáčku mu vyrůstaly dva krátké zatočené růžky barvy leštěné břidlice a na Hagrida upíralo velké kulaté oči, které v ranním šeru zářily jantarově jako dvě lampičky. Zpod těla vykukovaly čtyři tlapky s plochými chodidly, přimáčknuté nyní bázlivě k sobě, a místo ocásku měl tvoreček jen jakýsi pahýl posetý drobnými ostny jako ostružiník. Když ucítil Hagridovu blízkost, neslyšně rozechvěl široká víčka, až z nich spadl obláček prachu, a tiše zamručel.

"To snad ani není pravda…" zašeptal Hagrid a v očích se mu zajiskřilo vzrušením. "Skalní skřítek? Kde jsi ho vzal?" Barnaby se zazubil od ucha k uchu.

"Pche – skřítek! Mudlové mu tak říkají, ale tohle není žádný duch z pohádek. V Anglii tomuhle tvorečkovi říkáme mechoroh skalní, i když popravdě není moc známý."

"Mechoroh?" opakoval Neville a o krok ustoupil. Barny přikývl.

"Podle legend tihle tvorové odpradávna hlídali spánek obrů v horách – a když se cítili ohroženi, dokázali prý svým pohledem dočasně zkamenět každého, kdo by se k obrovi plížil se zlým úmyslem. Dokonce i trol nebo medvěd zkameněl, když mu mechoroh hleděl do očí. Jinak je to ale nejmilejší zvířátko pod sluncem. Zvlášť k těm, které si oblíbí." Hagrid pozorně poslouchal a oči mu zářily nadšením. Opatrně vstrčil ruku do klece a tvoreček k němu nedůvěřivě přičichl. Po chvilce váhání vyplázl růžový jazýček a olízl Hagridovi hřbet ruky.

"No ty jsi ale hodnej drobeček," zamručel Hagrid radostí. "Neboj, já ti neublížím… pojď ke mně." Odemkl petlici a pomalu vyndal tvorečka ven. "Panečku, to je krása," vydechl v úžasu. Mechoroh se mu schoulil v ohromné náruči a spokojeně zavrněl, jako když přede veliká kočka. V jeho huňatém kožichu to zašustilo a vypadlo odtud pár suchých lístků a drobných kamínků. "Ten má ale váhu – vždyť snad váží metrák," zasmál se Hagrid. "Kampak na mě s takovou těžkou vahou, viď?" podrbal tvora mezi drobnými růžky. Ten přivřel oči, blažený jako miminko v peřince. "Děkuju ti, Barny. Lepší dárek jsem nemohl dostat. Slibuju, že na tebe a na všechny tady nezapomenu."

"A na nás snad taky ne!" ozvalo se udýchaně ode dveří do chodby. Stáli tam, v rukou ještě drželi košťata, z nichž před chvílí sesedli. Harry, Ron a Hermiona – už dávno ne studenti, ale pořád ti tři, které Hagrid znal lépe než kdokoli jiný. Starší, klidnější, ale v očích se jim leskla stejná zář jako tehdy, když za ním poprvé přišli na čaj.

"Takže je to doopravdy," řekl Ron a pokusil se o úsměv, ale nevyšel mu. Hagrid si odkašlal a promnul si vousy.

"No jo, Rone. Všechno má svůj čas." Pak se podíval na Harryho. Ten udělal krok blíž. "Hagride," řekl tiše, "kdyby nebylo tebe, nikdy bych se sem nedostal. Doslova. Ty jsi byl první, kdo mi řekl, že patřím do kouzelnického světa. První, kdo se mě zastal. První, kdo mi dal pocit, že… že nejsem sám." Polkl. "Tohle ti nikdy nebudu moct splatit." Hagrid zavrtěl hlavou.

"Ale houby bys měl splácet. Stačilo vidět, jak jste vy tři drželi při sobě. To mi úplně stačilo." Hermiona se mezitím snažila skrz slzy posbírat síly.

"Víš, Hagride," usmála se, protože věděla, že je to tak správně. "Všichni mluví o velkých čarodějích, o slavných bitvách a důležitých kouzlech. Ale já si myslím, že opravdová magie byla vždycky tady. V tom, jak jsi se staral o ty, kterých se ostatní báli. Jak jsi věřil lidem, i když tě občas zklamali." Odmlčela se. "Naučil jsi nás soucitu. A to je kouzlo, které není v jediné z knih zdejší knihovny." Hagrid se zasmál krátkým, chraplavým smíchem.

"Ty jsi vždycky měla pro každýho ty nejhezčí slova, Hermiono."

"A taky jsi nás naučil jednu důležitou věc," dodal Ron. "Že když něco vypadá děsivě, často je to jen proto, že to ještě nikdo pořádně nepochopil. Platí to pro pavouky… i pro lidi."

Na chvíli bylo ticho. Pak Hagrid udělal to, co by ho napadlo nejdřív – rozevřel náruč a všechny tři je vtáhl do obrovského objetí. Bylo těsné, trochu nepohodlné a naprosto nevyhnutelné. Harrymu se tvář ztratila ve vousech, Ronovi zapraskaly záda a Hermiona se smála i plakala zároveň.

"Buďte hodní," zamumlal Hagrid. "Tak jak to umíte vy všichni nejlíp. A nezapomeňte… svět je lepší, když se člověk dívá srdcem." Když je pustil, Harry ještě řekl: "Kamkoli půjdeš, Hagride… nejsi sám." Hagrid přikývl. A tentokrát už nemusel nic říkat. Věděl to.

"Máte všechno?" zeptala se ustaraně profesorka a ředitelka Minerva McGonagallová následujícího rána, když ještě od brány školy čar a kouzel, kam přišel Hagrida vyprovodit celý profesorský sbor, jeho nejbližší, i pár dalších studentů, došli k hájence.

"Jo," přikývl stručně Hagrid, který měl jen jednoduchou kabelu přes rameno a v ranci na zádech mechoroha. "Jenom…" zvedl prst, "ještě poslední drobnost." Sehnul se a z hlíny vyzvedl ručně vyřezávanou dřevěnou cedulku, která léta visela u vchodu do zahrádky. Stálo na ní ozdobným písmem 'Hagridova hájenka'. Hagrid ji očistil a pečlivě uložil do kapsy kabátu.

A tak přišla. Chvíle rozloučení. Nikdo najednou nevěděl, co říct.

"Dávejte na sebe pozor," dostal ze sebe chraplavě Hagrid. Naposledy se obrátil k bradavickému hradu tyčícímu se na skále. V bledém ranním světle vypadaly jeho věže a cimbuří jako obrysy dávného klenotu, který odnepaměti střeží celé údolí. Většina oken ještě byla temná, jak studenti teprve vstávali do nového dne. Hagrid v duchu zašeptal: Sbohem, Bradavice. A pak už vyšel tam, kde se nad mořem tyčí Ben Macdui, druhá nejvyšší hora Spojeného království.

Neville, Harry, Ronn s Hermionou, profesoři… Stáli bok po boku na pěšině a dívali se, jak poloobr zvolna vykračuje po cestě, dál a dál, jak mizí v porostu okraje lesa.

"Kotlík, zapomněl kotlík," křičela postava běžící od hradu. Argus Filch měl úplně zablácené kalhoty, jak se snažil Hagrida zastihnout. Když zjistil, že přišel pozdě, svěsil ramena. Kotlík nechal vypadnout z ruky na cestu. Rychle si otřel koutky očí, odkašlal si.

"No … a teď šup zpátky do práce," zabručel, ale hlas měl nezvykle měkký. "Pane Bramboříku, čeká vás hromada krmení a já mám práce nad hlavu, jestli mám do oběda stihnout vyleštit všechny brnění."

"J-jasně, pane Filchi."

Neville stál, ruce sepjaté před sebou a díval se směrem, kde se cesta ztrácela mezi stromy. Vedle něj Harry, Ron a Hermiona – v tu chvíli znovu takoví, jací byli kdysi. Děti, které Hagrid vítal s očima plnýma nadšení. Ron si odkašlal, ale nic neřekl. Všichni věděli, že kdyby promluvil, hlas by ho zradil. Hermiona si poněkolikáté nenápadně utřela oči. Harry stál mlčky, pohled upřený do lesa. Profesorský sbor po chvíli Minerva McGonagallová, jejíž ruka se lehce třásla, když si uhlazovala rukáv hábitu, potichu gesty vyzvala k návratu do budovy. Věděla, že škola zůstane – vždycky zůstane. I když se její kamenné zdi dnes zdály o něco chladnější.

"Myslím, že…" začal Neville tiše a pak se zarazil. "Myslím, že bychom to měli nechat tak. Bez dalších slov." Ostatní přikývli. Všechno důležité už bylo řečeno. Možná dávno předtím. Ještě chvíli tam stáli, jako by čekali, že se Hagrid přece jen vrátí. Ale les mlčel. A v tom mlčení bylo zvláštní, klidné přijetí.

Pak se jeden po druhém začali otáčet. Ne náhle, ne naráz. Každý si odnášel kousek svého vlastního loučení. Ron položil ruku Harrymu na rameno. Hermiona připraveně vydechla a zčervenaly jí tváře. Neville se naposledy podíval na hájenku a tiše si slíbil, že na tohle místo nikdy nezapomene. Bradavice znovu dýchaly svým starým rytmem.

Studenti se vraceli ke knihám, profesoři ke svým povinnostem, život šel dál – tak, jak to vždycky dělal. Jen někde hluboko, v kamenech, v lese a v paměti všech, kteří ho znali, zůstával otisk laskavého hromotluka s příliš velkým srdcem.

"Šťastnou cestu, Hagride!"

Povídku ve formátech ePub a PDF pro svoje čtečky stáhnete zde...