Detektiv Michael Crow – Klauni
Když se začnou objevovat klauni, nemusí to ještě znamenat, že do města přijel cirkus... Ulicemi New Yorku se plíží zákeřný vrah a číhá. Jeho motivy jsou nejasné, podpis děsivý. Na tváře brutálně zavražděných obětí maluje klaunské obličeje. Kolik přibude mrtvých, než mu detektiv Michael Crow a psycholožka Anne Shawová přijdou na stopu? Oběti spojuje s Anne společná minulost. Je vrahem někdo, koho dobře zná? Může být příštím "klaunem" ona? Michael se pouští do vyšetřování, ale nic není tak jednoduché, jak se zdá. Chorobná mysl jeho protivníka je vynalézavá...
Úvod
Země byla rozmoklá, špinavá - stejně jako obloha. Pršet už sice přestalo, ale louže nestihl vysušit ani teplý podzimní vítr. Malá postavička schoulená jen kousek od jedné z louží se třásla a schovávala uplakanou tvář. Zacpávala si uši. Hlouček kolem ní štěbetal, smál se a pitvořil.
"Klaun! Klaun! Klaun!" křičely děti. "Clownie Doree!" vykřikovaly jiné hlasy střídavě. Když dítě na zemi přestalo reagovat a jen se tiše třáslo s obličejem špinavým od mokrého listí, ostatní to brzy přestalo bavit. Pomalu se rozcházeli, jen občas někdo ještě volal přes rameno.
"Klaun! Klaun!" doznívalo. Dítě také pomalu vstalo ze země a pokusilo se oprášit si kolena, ale spíš ještě rozmazalo mokrou špínu. Chvíli popotahovalo nudle u nosu, pak posbíralo své věci zpět do školní tašky, a i když ještě vzlykalo, vyrazilo po cestě domů. Míjelo tiché fasády domů, ve kterých žili spořádaní a slušní lidé. Ti lepší.
"Clownie Doree!" znělo dítěti v hlavě.
Část první
Slunce se odráželo od zelených dveří domu číslo 59 a od stejně zelených listů stromů v ulici. Barow Street voněla nedalekou pekárnou. Byl jasný červnový den, a protože byl pátek a víkend už prakticky začínal, lidé byli spokojení a, usměvaví.
Anne Shawová v druhém patře domu právě vypnula budík a slastně se protáhla. Okno v ložnici bylo trochu otevřené a v pruhu světla proniklo slunce i zvuky z ulice až pod peřinu. Cítila se částečně provinile - včera večer to trochu natáhli a Michael se asi moc nevyspal. Na rozdíl od ní měl stálou pracovní dobu, která zahrnovala i občasné noční telefonáty a nenadálé výjezdy. Prostě klasický život s policajtem, - napadlo Anne. Ona si naštěstí mohla občas přispat. Jako psycholožka se soukromou, i když malou praxí, si to mohla dovolit. Její pružná pracovní doba dovolovala, aby se svému příteli věnovala, aniž by její klienti trpěli nedostatkem péče. Byli spolu zhruba rok a kromě nějakých menších nedorozumění jim to klapalo.
Bylo po desáté, když stála v kuchyni u okna s plátkem sýra v ruce. Rozhodla se, že větší snídani si dá po cestě do ordinace. Poslední dobou trpěla nenadálými nevolnostmi, takže raději jedla střídmě a dávala pozor na to, co si dává. Nedávno se s praxí přestěhovala a s jedním začínajícím kolegou si pronajali přízemní prostory v domě číslo dvanáct na Leroy Street. Když Anne měla náladu, dalo se po ní dojít až k vodě. A téměř naproti byl park Jamese J. Walkera s hřištěm. Dopoledne tam sice občas byly školní tréninky, ale odpoledne a navečer patřilo hřiště pár teenagerům nebo otcům s dětmi, kterých nikdy nebylo tolik, aby narušili příjemnou atmosféru toho místa. Cesta z domova do práce trvala Anne maximálně pět minut, pokud se někde nezastavila, což se stávalo skoro pravidelně. Někdy měla pocit, jako by ani nežili v New Yorku. Ten hluk a neustálý pohyb města se prostě téhle části vyhýbal.
Uvědomila si to i teď, když šla ulicí s aktovkou nabitou soudními posudky a v pekařství, které před tím rozvonělo okolí, si koupila dva croissanty s mozzarellou a první dopolední kávu. Měli před sebou volný víkend, a i když tušila, že ještě páteční večer padne na Michaelovo procházení nějakými novými případy, byla rozhodnutá udělat jim oběma dva skvělé dny. Když procházela Hudson Street a k ordinaci jí zbýval jeden blok, zastavila se v restauraci Yakiniku Takashi, aby se ujistila, že budou mít přes obědy volno. Nerezervovala si místo, protože nevěděla, kolik práce nakonec dnes bude mít, a také ji napadlo, že ji možná někam vytáhne Michael. Ale třeba bude mít také čas na jídlo a nepohrdne místními vynikajícími kuřecími závitky se špenátem nebo pořádným steakem. Prohodila pár slov s barmanem, který měl kruhy pod očima, protože, jak se svěřil, včera odpoledne se mu včera odpoledne narodila dcera a trochu to s kamarády zapili. Za chvíli už vcházela do ordinace a byla přesvědčená, že je jí skvěle.
Po poměrně krátké poradě s kolegy, která se skládala především z krčení ramen a rezignovaných pohledů, Michael Crow v jiné části města právě ukládal několik složek a fotografií do papírové krabice, na jejímž štítku zřejmě nikdy nebude nápis "Uzavřeno" s datem. Bohužel, takových pomníčků vedle sebe v archivu leželo dost. Michael nesnášel neuzavřené případy vražd, protože to vždycky znamenalo, že nějakým pozůstalým se nedostane ani minimální satisfakce, a navíc, že na ulici je zase o něco méně bezpečno. Jenže případy, jako byl tento, se téměř nedaly vyšetřovat. Zabitý taxikář, původem z Indie, v tmavé zapadlé uličce, kde navíc stál několik dní. Žádní svědci, žádné pořádné důkazy, a stopy nevedly nikam. Zřejmě další oběť feťáků nebo nějakého gangu. Nebo prostě tohohle divokého a věčně tepajícího města, kde si někdy byli lidé velmi blízko a někdy zase zatraceně vzdálení a anonymní. Než Michael vyšel z archivu zpět do chodby s výtahy, napadlo ho, jak je cynické, že tyhle krabice na uzavřené nebo nedořešené případy se vyrábějí už pár let z recyklovaného papíru. Jinak by za zločiny lidí platily i stromy, - napadlo Michaela. To už výtahem pomalu stoupal ze suterénu, kde kromě archivu byly ještě sklady důkazních materiálů, parkoviště služebních fordů a chevroletů a malý zbrojní sklad, do třetího patra.