Alena Vránová si pohrává s erotikou! Obléká tisíciletý indický Tinder do hedvábí svého hlasu
Představte si milostnou poezii starou přes dva tisíce let. Většina z nás by očekávala filozofování nebo přísná náboženská kázání. O to větší šok přichází, když zjistíte, že starověký indický venkov žil vášní, lstivými nevěrami, tajnými schůzkami v křovinách a palčivou samotou, o které se psalo s takovou upřímností, až to člověka nutí červenat se i dnes.
Antologie Sattasaí, v bezkonkurenčním překladu Oldřicha Friše a ve zcela novém audioknižním kabátu z produkce OneHotBook v režii barda mluveného slova Michala Bureše, brilantně dokazuje, že lidské srdce a jeho pudy jsou zkrátka tou nejtrvalejší konstantou celého vesmíru.
Je smutným zvykem obdivovat Indii pouze pro její nedostižný duchovní odkaz nebo naopak hltat složité akrobatické poučky slavné Kámasútry. Kámasútra je ovšem textem města, luxusních drahých kurtizán a pedantských elit, které lásku svazují do tabulek a pravidel. Zcela v opozici vůči ní tu už od přelomu našeho letopočtu stojí sbírka Sattasaí (v doslovném překladu Sbírka sedmi set strof), vzácný literární kompilát, pod nímž je podle tradice podepsán vládce Hálah z dynastie Sátaváhanů. Toto dílo představuje absolutní esenci venkova. Je to bláto na nohou, zpocená kůže v těžké letní výhni, prudký a agresivní monzun a nefalšovaná živočišná láska. "V Sattasaí se ukázala proti náboženským spisům druhá stránka indické duše hladovějící a žíznící po světě, opojená krásou přírody, prosycená žárem smyslnosti, hýřící nádherou, jasem a třpytem," řekl ve svém úvodu překladatel Oldřich Friš.
Nejvíce fascinující na celém kompilátu Sattasaí je nezpochybnitelný fakt, že zde promlouvají ženy. V době, kdy v mnoha jiných kulturách naplno ovládl společenský diskurz tvrdý patriarchát, psali dávní indičtí básníci (i básnířky) v domorodém, chytlavém prákrtu uhrančivé monology. Slyšíme venkovské dívky, které hlasitě zoufají nad nepřítomností svých milých, a manželky, jež ironicky, ale velmi účelově zvou uprostřed noci do svého domu souseda pod chatrnou záminkou, že by k nim přece "mohli přijít zloději".
Mrtvý jazyk a nebezpečně živé emoce
Těsně po druhé světové válce, v roce 1947, se tohoto nesmírného pokladu chopil mladý nadějný indolog Oldřich Friš. Zcela prozíravě pochopil, že suchý, doslovný akademický překlad by tu hudbu zabil. Zvolil proto cestu radikálního a citlivého přebásnění menšího množství pečlivě vybraných veršů (jde jen o malý výběr z těch původních 700 strof, pozn. red). Friš dokázal zprostředkovat lahodnou zpěvnost tehdejšího originálu a vytvořil pro české čtenáře rýmované verše tak jiskřivé a úderné, že se zařezávají přímo pod kůži. Je to hravé, drzé a dojímavé najednou.
Když se srazí mládí a zralost u mikrofonu
Frišova geniální práce byla po celá desetiletí skrytým drahokamem, zaprášeným v hlubinách tuzemských antikvariátů. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného. Vydavatelství audioknih OneHotBook letos sáhlo právě po tomto zdánlivě okrajovém svazku a udělalo z něj kulturní událost sezóny. Tajemstvím úspěchu byl naprosto bezchybný casting. Do potemnělého studia totiž usedla herecká legenda Alena Vránová, pro kterou je sbírka Sattasaí – dle jejích vlastních slov – nesmírnou celoživotní srdcovkou a literární modlou. "Sbírku mám ve své knihovně už drahně let a ráda se k ní často vracím. Přála jsem si ji odrecitovat i nahlas," řekla herečka.
Pusťte si ukázku z audioknihy:
Zvolit pro drásavé texty o nespoutaném a často naprosto prvotním milostném vzplanutí hlas vážené dámy, jež v sobě nosí přirozenou grácii, moudrost a nezpochybnitelnou životní zkušenost, se ukázalo jako vizionářský tah režiséra Michala Bureše. Procítěná interpretace Vránové tvoří s textem naprosto fenomenální, elektrizující kontrast. Působí to, jako by se na pudové šílenství ztraceného mládí dívaly laskavé a chápající oči starší ženy, která už dávno moc dobře ví, jak tyhle kruté romantické bitvy nakonec dopadnou. Její přednes je obrovsky komorní, nepřehrává, a přesto vás drží pod krkem.
Krátké, ale nezapomenutelné
Audiokniha trvá jen něco málo přes třicet minut. Ve zrychlené době desetihodinových ság to možná vypadá komicky málo, ale nenechte se mýlit – je to přesně tak akorát. Sattasaí je na jeden zátah zkrátka příliš hutná. Je to degustace těch nejsilnějších lidských citů. Poslechněte si ji, protočte ji znovu a zjistíte, že se od představitelů dávných věků zas tak moc nelišíme.