Konec autorů? AI není zloduch, ale pomocník. Záleží na způsobu použití, ne na tom, že existuje
Technologická revoluce dorazila i do literárního světa a vyvolala u mnoha tvůrců obrovskou vlnu paniky. Mnozí propadli pocitu, že roboti brzy nahradí lidskou fantazii a vezmou spisovatelům práci. Realita je ale mnohem prozaičtější a vlastně i o dost zábavnější. Nutno přiznat, že jsem osobně jednoznačným příznivcem moderních technologií a vnímám situaci naprosto jasně: umělá inteligence představuje jednoho z nejlepších pomocníků, jakého kdy nejen knižní trh dostal. Nesmí se ovšem překročit jedna zcela zásadní etická hranice.
Při pohledu na dynamicky se proměňující knižní byznys je zřejmé, že profesionální literární tvůrci se technologického pokroku děsit nemusí. Zkušení publicisté i spisovatelé dnes velmi často a s nadšením pracují s umělou inteligencí, a to především v rámci knižního marketingu. Algoritmy zde dokážou bleskově analyzovat tržní trendy, optimalizovat klíčová slova a ušetřit stovky hodin zbytečné administrativy.
Nástroj, který šetří čas, nervy i peníze
Umělá inteligence dnes radikálně usnadňuje práci i samotným spisovatelům, a to v mnoha přípravných fázích. Je fenomenálním partnerem ve chvíli, kdy autor vyhledává informace a zpracovává složité rešerše. Představte si, že potřebujete pochopit zamotané právní či jinak odborné téma, zjistit technické detaily fungování vesmírné lodi, nebo dohledat specifická historická data pro dobový román. Kde dříve spisovatel trávil dny v archivech nebo čekal na odpovědi expertů (sám si pamatuji na týdny čekání na vyjádření soudního patologa k detektivce), tam dnes AI jazykový model dodá strukturovaný kontext během několika vteřin. Bleskové vyhledávání historických dat a vysvětlování odborných témat je pro tvůrce skutečným darem.
Zcela nepostradatelnou se AI stává také v oblasti grafiky a vizuální tvorby, jakkoli ji pozéři (soukromý názor) a hysteričtí kritici hejtí. Její možnosti při generování prvotních návrhů ilustrací a kompoziční grafiky jsou doslova nevyčerpatelné. Tyto surové výstupy pak slouží jako perfektní odrazový můstek k dalšímu zpracování, nejčastěji k ručnímu dotvoření v programech, jako je Photoshop. Vygenerované obrazy navíc obrovsky pomáhají s vizualizací literárních postav. Pohled na digitálně stvořenou tvář dosud neexistujícího hrdiny funguje jako mimořádně silný inspirační impuls. Pomáhá formovat charakterové nuance, definuje psychologický vývoj postavy a usnadňuje její detailní popisy v textu.
Parťák pro brainstorming a neúnavný mentor nováčků
Pokud se ptáte, kde všude může umělá inteligence literátům reálně pomoci dál, možností je bezpočet. Jazykové modely fungují jako naprosto geniální sparingpartneři pro brainstorming a překonávání obávaného tvůrčího bloku. Zasekli jste se ve slepé uličce a nevíte, jak logicky dostat hrdinu ze zamčené místnosti? Potřebujete vymyslet padesát originálních jmen pro tajemnou fantasy rasu, nebo vystavět funkční politický systém fiktivního impéria? AI vám během vteřiny naservíruje desítky možných cest. Vy si pak v roli kreativního kurátora vyberete tu nejlepší, případně vás vygenerované návrhy inspirují k vašemu vlastnímu, mnohem lepšímu řešení. Myslete vždy a výhradně na to, že AI poslouží jako zdroj inspirace (!), tedy: nenechte ji pracovat za sebe.
Zcela neocenitelná je pak tato technologie obzvlášť pro úplné nováčky, kteří do literárního světa teprve nesměle nakukují. Začínající autoři totiž často bojují s řemeslnými základy – se strukturou příběhu, udržením temporytmu nebo se správnými pravidly pro psaní dialogů. Umělá inteligence tu pro ně funguje jako neúnavný a laskavý mentor. Nováček do ní zkrátka vloží svou první rozepsanou kapitolu a požádá o nezávislou zpětnou vazbu. Algoritmus mu sice neopraví samotnou uměleckou duši textu, ale naprosto exaktně mu ukáže, kde se děj zbytečně táhne, upozorní ho na neustále se opakující slovní vatu nebo mu srozumitelně vysvětlí, proč jeho formátování přímé řeči nedává smysl. Je to jako mít po ruce nesmírně trpělivého osobního editora, který nikdy nespí, neposmívá se začátečnickým chybám a dává autorovi tolik potřebný prostor k bezpečnému řemeslnému růstu.
Nepřekročitelná etická hranice
Přes všechny tyto fascinující benefity je však nutné velmi důrazně říci, že existuje jedna absolutně nepřekročitelná mez. Je naprosto neomluvitelné, pokud by někdo nechal umělou inteligenci napsat literární tvůrčí text za sebe a tento vypracovaný útvar následně předkládal jako svůj vlastní. Slepé spoléhání na fakta bez lidského ověření, vydávání algoritmicky generovaných ilustrací za vlastní umělecké dílo, nebo dokonce kompletní vygenerování textu a jeho prezentace jako původního autorského díla – to vše je hrubým porušením důvěry.
Odborníci z nakladatelského prostředí i právní experti jasně varují, že takový postup z pohledu zákona postrádá jakoukoli autorskoprávní ochranu. Zadaný pokyn se totiž nepovažuje za kreativní proces opravňující k autorství. Zatajení takového postupu je navíc přímým porušením pravidel většiny světových publikačních platforem a vede k blokaci účtů. Jde o fatální podvod na čtenářích, kteří v literatuře hledají otisk skutečné lidské duše, nikoliv poskládaná pravděpodobnostní data.
Stroj bez povahy a morálky
Zjednodušeně řečeno, AI je pouze nástroj. Stejně jako vyhledávač Google, textový procesor Word nebo sociální síť Facebook. Nemá žádnou vlastní povahu, ambice ani morální kompas. Tuto povahu mají pouze lidé, kteří jakýkoli technologický výdobytek využívají na tisíce myslitelných způsobů. Umělá inteligence sama o sobě zkrátka není dobrá nebo špatná, takový je vždy pouze a jenom onen způsob jejího využití.
Tvůrčí psaní, stejně jako každé jiné umění, je divoká, živelná a hluboce intimní kreativní smršť. Současné jazykové modely sice dokážou tuto stylistickou smršť na základě obřích databází velmi obratně napodobit, ale nikdy ji nestvoří od prvopočátku. Stroj může za autora kreslit kompozice, může za něj vteřinově vyhledávat informace z historie, může jej učit struktuře a nesmírně usnadňovat každodenní život. Zatím ale stále jen napodobuje a zpracovává naučená data. A i když s přehledem a bez emocí dokáže chrlit rutinní mediální články či marketingové texty, tvůrčí psaní skutečného a živého literárního tvůrce prozatím v žádném případě nenahrazuje. Srdce příběhu zkrátka potřebuje tlouct v lidské hrudi.